Ing. Bohumil Vácha odpovídá
Monti | 14. 12. 2006 | Přečteno 4627x |
Autor pověstí, které vydáváme na našich stránkách, nám odpověděl na několik otázek. Jaký je milovník Šumavy, kde bere inspiraci a jaká místa na Šumavě má nejraději? Nechybí ani veselé historky z vojenských časů na Vítkově Hrádku...
- Ing. Bohumil Vácha
- Provozovatel Šumavského prodejního muzea
- Autor pověstí, které jsou vydávány na lipno-online
- Zaměstnán v marketingu českého kapra
Jméno ing. Bohumil Vácha si čtenář spojí s pověstmi, které publikujeme na našich stránkách, ten znalejší pak i s prodejním muzeem v Horní Plané. Jsou to ale jediné dvě tváře pana Váchy, co se života a dění na lipensku a Šumavě týkají?
Každý člověk má tolik tváří, kolik rolí musí hrát. Moje tvář milovníka Šumavy a provozovatele Šumavského prodejního muzea jsou podle mého názory ty přívětivější.
Trvalé bydliště máte v Českých Budějovicích. Jakou část roku trávíte ve městě Adalbera Stiftera a nepřemýšlíte o tom, že se natrvalo usadíte u břehu lipenského jezera?
Horní Planá má své kouzlo. Na to přišlo již mnoho lidí, ať vezmeme třeba spisovatele Adalberta Stiftera nebo Ivana Nového. Oba byli s místem pevně spojeni. Mně by se určitě líbilo trávit tu větší část roku, ale mám v Budějovicích zajímavé zaměstnání (jako marketingový specialista na „českého kapra“) a tak musím svůj čas pečlivě odměřovat.
Šumavské prodejní muzeum - místo, kde si návštěvník může opatřit kus historie spjaté se zdejším krajem. Kdy a za jakých okolností se zrodil tento nápad a následně jeho realizace?
Historie Šumavy mne vždy lákala. Mnoho let jsme jako mladí „skauti“jezdili tábořit do Ostružna u Sušice, často jsem pobýval obchodně v Železné Rudě, Sušici Prachaticích a skoro 2 roky jsem strávil na vojně v oblasti od Horního Dvořiště k Vítkovu hrádku. Přímo na „hradě“ jsem byl 1 rok.
Šumava – to nejsou Krkonoše, Tatry nebo Alpy. Šumava je začarovaná, je to záhadná oblast s tajemnými dějinami, což dokazují různé pověsti a zvyky. Nápad přiblížit Šumavu našim i cizím návštěvníkům se zrodil v roce 1990, „pár let“ to trvalo k realizaci a získání peněz a dnes se již člověk konečně může věnovat provozu.
Je složité sehnat do muzea materiál? Jaký je dnes přístup k historickým fotografiím, dobovým textům a svědectví pamětníků?
Materiálu ohledně dějin Šumavy je dost. Avšak mnohem zajímavější než oficiální zdroje jsou informace získané od lidí, kteří zde kdysi žili, nebo od jejich potomků. Je to samozřejmě otázka důvěry, některé věci prostě zveřejnit nejde.
Muzeum není momentálně otevřeno po celý rok, ale já vím, že uvažujete o celoročním provozu. Je v Horní Plané prostor a hlavně dostatečně silný turistický ruch, aby se podobný záměr mohl realizovat?
Pracuji na tom, aby v roce 2007 mohlo být museum otevřeno od května do prosince. Uvidíme, zda se to podaří.
Zcela určitě by rozvoji pomohly projekty podobné těm, které jsou připraveny pro Smrčinu, Boletice, Zvonkovou... Ale jak velké by to byly zásahy do zdejší krajiny? Je zapotřebí mít další Mariny, plánované loděnice u Frymburka a v Černé? Kolik toho, dle Vás, ještě zdejší příroda unese?
Jsem názoru, že pokud zde mají lidí bydlet, musí tu mít pracovní příležitosti. Myslím si, že obecní politici se snaží a navzdory všem překážkám jsou vidět úspěchy. Pracovat v místě bydliště neznamená devastaci krajiny. Správná cesta je určitě orientace na cestovní ruch a tzv. soft turistiku.
A dostáváme se k pověstem. Naše stránky mají momentálně jedenáct svazků. Kolik jste jich vydal do dnešního dne a je toto číslo konečné?
Mám „připraveno“ na 150 pověstí z celé Šumavy. Ve zhuštěné formě je presentuji na typických česko-německých pohlednicích, které jsou mezi návštěvníky Šumavy velice oblíbené. Pro vydání dalších „Svazků“ je nutno vždy konkrétní oblast navštívit a několik dnů v ní pobýt, aby člověk správně „nadýchal“ potřebnou atmosféru..
Ze kterého zdroje tyto příběhy čerpáte? A jsou to opravdu pouze pověsti, bez skutečného podkladu, nebo se v textu schovávají i skutečné události minulých století?
Všechny pověsti mají reálný základ. Výmysly nejsou přitažlivé. Nejzajímavější informace však člověk dostane od „starých“ Němců.
Nejčastěji píšete o hornoplánském kraji a kraji pod Plechým. V těchto končinách bylo v minulosti celkem živo. Nicméně podobné to bylo i na ostatních místech lipenska. Máte v rukávu nějaké karty, týkající se např. Ćerné v Pošumaví, Frymburka nebo Lipna?
Dosud jsem se soustředil na Stifterův trojúhelník, tj. Horní Planá, Plešné jezero a Vítkův Hrádek. Ještě je třeba tu hodně věcí propátrat. Dvě další zajímavá místa jsou od Volar směrem k Trojmezí a kraj Borových Lad. V roce 2007 chceme zpracovávat také oblast od Vyššího Brodu po Kaplici.
Vydáváte se na Vámi popisovaná místa a pokud ano, jaké na nich míváte pocity? Já když jdu v našem kraji po stopách minulosti, vždycky mívám pocity, řekl bych až nestandardní. Jinak se cítím u pomníku nad Plešným jezerem, jinak na Dobré Vodě a například až mrazivý stav mi přivádí návštěva zaniklých obcí. Jak prožíváte setkání s místama o kterých píšete?
Místa příhod a událostí zmiňovaných ve Svazcích navštěvuji často. Chcete-li si je opravdu vychutnat, pak je dobré vyrazit sám a zůstat i po setmění. Pak si snadno vybavíte přízraky a přeludy, které tu mají svá zázemí.
Nepřemýšlel jste nikdy o tom vydat materiál, kterým disponujete, v knižní podobě? A nemusí se to týkat nutňe jenom pověstí.
Již mnoho návštěvníků mne žádalo, abych vydal jak pověsti, tak fotografie knižně. K tomu je však nutné mít zajištěnou distribuci. Což znamená šikovného nakladatele. Podle zájmu bych tipoval první várku minimálně 5000 knih. V tomto směru se žádné spolupráci nebráním.
Naše první setkání proběhlo na slavnostním znovuotevření Vítkova Hrádku. Vím, že jste zde byl na vojně a hrad máte i ve svém logu. Jak na tu dobu, kdy se do těchto končin normálně člověk nedostal, vzpomínáte?
Na vojnu vzpomínám docela dobře. Byli jsme hláskaři, to znamená, že jsme zde dávali pozor, aby k nám nepřelétla nějaká cizí letadla. Bili jsme neustále „pod stavem“, proto jsme museli sloužit v kuse 48 hodin, pak 24 hodin mít „jen“ pohotovost a opět 48 hodin služby. To trvalo asi 10 měsíců. Na žádné vycházky se nikdy nechodilo. Je k neuvěření jak v takové situaci člověk zvlčí. Bylo nám všechno jedno. Protože bylo málo lidí, buzerace byla přiměřená. Velitelé byli rádi, když mohli z roty vypadnout domů. Občas se někdo ztratil v lesích. Jednou v zimě (bylo tu 1,5m sněhu), jsme asi 10 lidí dostali možnost si na louce u Svatého Tomáše zalyžovat. Už nevím koho napadlo, že bychom mohli dojet až do Přední Výtoně. Do hospody (dnes hezký pension „Na Vyhlídce“). Tak jsme na starých lyžích s drátem namísto vázání sjeli dolů k jezeru. Celou dobu hustě sněžilo. Lyže jsme „uschovali“ do pangejtu, že až se pojede s prádlem do Krumlova, tak se naloží. Pak jsme v hospodě vyprovokovali místní ke karetní hře oko. Na „hradě“ jsme to trénovali 12 hodin denně. Měli jsme štěstí – vyhráli jsme tu kolem 2000 korun (tehdy nadprůměrný měsíční plat - náš žold byl 90,- a pivo stálo 1,70), dvě beranice a pásek. Občané nás chtěli lynčovat. Byli jsme rádi, že jsme se dostali ven, kovový mince jsme už nestačili pobrat. Na Tomáš jsme se ploužili skoro čtyři hodiny. Každou chvíli ve sněhu někdo usnul, ale nikdo nezmrz. Ve tři ráno se naše skupina doplazila na „hrad“. Pak nás postupně, aby nebyla narušena služba, pozavírali do vězení. Ty lyže tam v tom pangejtě leží dodnes.
V létě si zase kamarád ze Slovenska nechal poslat z domova pálenou malinovici. Bohužel velitel roty poručil ve své kanceláři otevřít balík a objevil tam onu litrovou láhev s průzračnou tekutinou.
„Co to je?“zeptal se jedovatě.
„To je asi voda.“, odpověděl příjemce balíku Vlado.
„ Když je to voda, tak ji vyhoďte oknem“
Během vteřiny vylétla láhev ven (byli jsme ve druhém patře) a rozprskla se o betonový chodník. Zbytek dne chodila celá rota po dvoře a inhalovala.
Právě Vítkův Hrádek je jedním z tajemných míst Šumavy. Nepřihodila se zde i Vám nějaká težko vysvětlitelná příhoda?
Vítkův Hrádek a jeho okolí je skutečně jedním z nejtajemnějších míst Šumavy. Vzpomínám, jak jsme v noci seděli v našem malém domečku pod hradem (stál na místě dnešního vysílače – nebo co to je). Měl jen dvě místnosti a chodbičku. Náhle jsme uslyšeli mohutnou ránu do dveří, až se domek zatřás. Jako by někdo praštil do dveří sochorem. Hned nás napadlo, že jde velitel roty na nenadálou kontrolu, což často a rád dělával. Během vteřiny jsem vylétl protilehlým okénkem (40x40cm) ven, abych se mu dostal do zad a mohl říci, že o něm už dlouho víme. Kluci šli mezitím otevřít.
NIKDO TAM NEBYL Já jsem mezitím zvenku došel ke dveřím a koukali jsme na sebe jako blázni. Ten člověk prostě nemohl utéct. Vzápětí volal strážný z věže hradu, co do tam děláme za rámus. Telefonicky jsme si pak ještě ověřili, že velitel je na rotě a k nám nahoru že nikdo nešel. Dnes už skoro nevěřím že se tu záhadu podaří objasnit.
Další věc, ne snad záhadná, ale určitě neobvyklá, bylo setkání se zmijí o délce 120 cm. Již zmíněný Vlado Lendvorský ze Zvolena házel bajonetem do stromu. Ten se odrazil a spadl do trávy. Když ho konečně našel, ucítil ostré bodnutí v noze. Rozzuřil se a dupal kolem sebe. Když se z trávy vyplazila velká zmije, skočil po ní a na místě ji zabil. Pak stáhl kůži, hada rozsekal na kousky a poházel je po okolí. Byl přesvědčen, že jako obrana to proti uštknutí stačí. Téměř násilím jsme jej vezli k doktoru na Lipno, aby mu píchl sérum. Kůže pak visela na dřevníku asi měsíc, než se z ní Vlado pokusil udělat opasek a tím ji zcela zničil. Vlado byl prostě silná osobnost.
Každý kdo byl na Śumavě a lipensku si zde najde nějaká místa, která si zamiluje a pak se na ně rád vrací. Která místa jsou to ve Vašem případě?
Jak jsem řekl, mým oblíbeným místem je Vítkův Hrádek, ale také mám rád Plešné jezero a okolí Kašperských Hor. Myslím si, že na Šumavě můžete vystoupit kdekoli a všude se najdete.
Závěrem Vám chci popřát mnoho štěstí a radosti při Vaší činnosti a přeji si číst ještě hodně svazků z všeho pera. Děkuji za rozhovor a těším se zase někdy nashledanou!