Okolo Plešného jezera

Úvodní text
Na sklonku loňského léta jsem vyrazil k Plešnému jezeru. Cesta, na kterou jsem se chystal dlouhé měsíce, předčila má očekávání. Okolí jezera je jako obraz z pohádky a na návštěvníky čeká neskutečně krásná přírodní scenérie včetně neopakovatelné stezky okolo celého jezera. A my si tuto cestu trochu popíšeme.

U jezera
K Plešnému jezeru vede několik cest. Já si zvolil při mé vůbec první návštěvě tohoto nádherného koutu Šumavy cestu od Jeleních Vrchů. To mělo za následek, že jsem se dostavil přímo k jezeru. Po mém příchodu se mi naskytl obrázek ledovcového jezera obklopeného mohutnými skalními masívy a hustými hvozdy.

Po krátkém rozkoukání jsem začal okolí jezera zkoumat pečlivěji. U přístupové cesty Vás uvítají informační cedule, na nichž se dočtete zajímavé informace o básníku Adalbertovi Stifterovi, uvidíte porovnání všech šumavských ledovcových jezer, dozvíte se o výskytu ohrožené šídlatky ostnovýtrusné ve vodách jezera a nakonec Vás tabule budou informovat o fauně a flóře, která se vyskytuje v těsné blízkosti jezera.

Po pečlivém prostudování všech info tabulí jsem se pozorněji zakoukal na skalní masívy. Severozápadním směrem ode mne se tyčil jakýsi sloup - záhy jsem si uvědomil, že to musí být Stifterův památník. Na tabulkách se směry a vzdálenostmi různých cílů, jsem si zjistil vzdálenost této památky na geniálního básníka. V tu chvíli jsem si začal uvědomovat, že můj výlet jistě neskončí na hrázi Plešného jezera. V rychlosti jsem ještě prozkoumal pohledem místní meteorologickou stanici a jal se uvědomit mou přítelkyni o tom, že se s největší pravděpodobností porozhlédnu "trochu" po okolí. Jelikož by má dcerka jen těžko zvládala cestu stezkami, přistoupila má drahá polovička na roli chůvy mých dětí. Cestoval s námi i náš psík Monti a ten by cestu náročným terénem zvládal stejně těžko jako Vanesska. Ujistil jsem všechny spoluvýletníky, že budu zpět coby dup, ale v hlavě mi cosi říkalo, že můj výlet bude jaksi delšího ražení :o)

Ke kamennému moři
Rozhodl jsem se pro cestu ke kamennému moři. Ta sice vede opačným směrem, než Stifterův obelisk, ale řekl jsem si, že mám relativně dost času a k památníku můžu vyrazit po shlédnutí nemokrého moře. Na začátku zážitkové trasy zjistíte, že stezka vede okolo celého jezera, po kamenném moři pokračuje směrem k vrcholu Plechého a poté se vrací zpět tak, že obejdete celé jezero a vracíte se opačnou stranou kolem Stifterova památníku. V tu chvíli jsem měl zase ony podivné tuchy o delším putování, delším, než jsem si na začátku dokázal jen připustit. Tyto předtuchy nevypudila z mé hlavy ani informace o délce trasy - cca 6 km - ani to, že od kamenného moře k vrcholu Plechého je převýšení nějakých 300 metrů.

To už jsem se dostal na stezku, lemovanou hustým porostem. Na ní je zakázán vjezd na jízdích kolech a vybočování z označené trasy. Nicméně i tak Vás okolní ráz krajiny dokonale pohltí a tím se ocitáte ve světě, ve kterém se zastavil čas. Odprostíte se od dnešního zběsilého životního tempa a vaše smysly jsou naplněny jen a pouze harmonií světa, ve kterém jste hostem. S ohledem na to, že má návštěva probíhala v právě končící hlavní sezóně, nepotkával jsem ani mnoho turistů. To zážitek z oněch míst jen umocňuje a Vy se přejídáte okolní atmosféry a tiše hostujete ve zdejším pohádkovém světě.

Po několika stovkách metrů se začíná okolí stezky měnit. Po Vaší levé ruce se pozvolna otvírá pohled na krajinu pod plechým. Zprava se naopak objevují velké kamenné balvany. To již poznáváte že jste "ve vlnách" kamenného moře. Vychutnávám si tento přírodní úkaz a pomalu se mi do hlavy vrací myšlenka na to, jak bude moje putování pokračovat. V duchu si říkám že stanoviště s příznačným názvem "Pod kamenným mořem" není daleko a tak směr mé cesty je v několika příštích vteřinách zřejmý.

Stoupaní k vrcholu
Pod kamenným mořem jsem v několika málo minutách. V tuto chvíli se otázka délky mé dnešní trasy dostává k rozuzlení. S pohledem na hodinky nabývám rozhodnutí, že čas na absolvování celé trasy kolem jezera neohrozí můj včasný návrat k mým blízkým a proto se mé kroky záhy ubírají směrem doprava. Začíná výstup k Plechému. Informační tabulka říká, že nadmořská výška pod kamenným mořem jest 1050 m. Kdybych měl tehdy v hlavě zakotveny přesné údaje o převýšení, o kterém píši o pár řádků výše, byla by v té chvíli ještě malinkatá možnost, že se otočím na podpadku a své nohy ušetřím hodinové masáži. Ale s největší pravděpodobností by mne ani přesné vědomosti o nadmořských výškách neodradily od mé cesty vzhůru. A je to tak dobře - všechna námaha totiž stojí za to, absolvovat tento úsek zážitkové trasy!

Zprvu cesta stoupá pozvolně a vede úzkou lesní pěšinou. Okolí se podobá pralesu. Lesní vegetace se zde vyvíjí bez zásahu člověka. Po krátkém úseku se pozvolna mění ráz krajiny po Vaší levé ruce. Stromový porost řídne a člověku se pomalu otvírá pohled na protilehlé vrcholky Šumavských hřebenů. Po pravé straně jen tušíte údolí s jezerní hladinou. Jezero však vidět není, brání tomu souvislý hustý porost. Jak cesta ubíhá, pozvolné stoupání se pomalu mění v solidní trhák. Ujišťují Vás o tom zejména Vaše nohy, které začínají tuhnout jako pravá čokoláda v posledním fázi svého vývoje. Po chvilce stojíte u cedule, na které je psáno, že se ocitáte u státní hranice s Rakouskem. Nedá vám to a kousek cesty absolvujete po území našich jižních sousedů. V těchto místech se nejedná už tak ani o cestu, ale spíše o alpskou turistiku. Proplétáte se mezi kmeny padlých stromů, skáčete mezi balvany a toužebně vyhlížíte vzhůru s nadějí, že snad zahlídnete vrcholek Plechého.

Ale k tomu je to ještě poctivý kus cesty. Dostáváte se zřejmě do nejnáročnějšího úseku putování kolem Plešného jezera. Pěšina se smrští na úzký pruh. Opět se objevují obří balvany a stoupání jde ještě do strmějšího úhlu. V těchto místech potkávám několik spokojených zahraničních turistů, kteří jdou opačným směrem. Malinko jim závidím, že nemusí masírovat své nohy hopsaním po kamenech směrem nahoru. Pohled na hodinky mi dává vzpomenout, že by bylo vhodné informovat zbytek naší expedice o pravém stavu věcí. Usedám na jeden z mnoha balvanů tak, že můj pohled směřuje dolů pod Plechý. Při pohledu na panorama Šumavy dávám mojim blízkým prostřednictvím sms zprávu, že to jezero obejdu celé a vrátím se k nim z druhé strany. Ještě pár chvil věnuji nádhernému pohledu a vydávám se opět směrem vzhůru.

Balvanová stezka se v těchto chvílích noří do lesního porostu. Ani její sklon už není tak drastický. To věští, že již brzy budeme na nejvyšším bodě dnešního výletu. Po kamenech se jde v těchto místech ztěžka. Jsou totiž pokryty mechem a lemovány kapradím, takže pohádkový nádech místní lokality dostává ještě výraznější podobu. Poté se cesta mírně stáčí doprava a v dálce je již možno spatřit malou dřevěnou budovu.

Na vrcholu
 Toto stavení je na rakouské straně Plechého. Vydýchávám zběsilý výstup a rozhlížím se po okolí. Informační cedule s mapou mi ukazuje, jaký kus cesty jsem urazil. Podivuji se také množství výletníků. Vpravo od rakouského budovy se tyčí skalní masív, pravý vrchol velikána. Na něm stojí dvojice turistů, chci se vydat za nimi, ale pohled na hodinky mne varuje, že čas ubíhá neúprosně. Při představě sedmikilometrové cesty k Jelením Vrchům myšlenku na zdolání této skalky zamítám. Ještě chviličku zkouším hlubokým nádechem dostat plíce do původního stavu a již vidím stezku, lemovanou dřevěným zábradlím, která se začíná spouštět směrem dolů - pozitivní změna.

Cestou dolů
Cestou dolů si nemohu dovolit ten přepych, abych se čarokrásným místům věnoval nějak obsáhleji. Hodiny neúprosně ukrajují čas a já se zastavuji až ve chvíly, kdy se mezi stromy třpití vlnky jezera pode mnou. V tu chvíli je nadevše jasné, že tato tůra měla smysl a nelituji ani nateklých nohou. Jen začínám být trochu nervózní z čekání zbytku našeho výletnického týmu.

Poprvé se cestou dolů zastavuji na delší čas až u cedulky s nápisem "Kučerova Vyhlídka". Z tabulky se dozvídám, že název tomuto místu dal jihočeský botanik a znalec Šumavy, vážený pán RNDr Standa Kučera, který miloval zdejší kraj. Z tohoto místa se naskýtá nádherný pohled na hladinu Plešného jezera. Několik okamžiků se kochám výhledem, ale při spatření malinkatých postaviček u jezera si vzpomínám, že na mne kdosi čeká.

Spouštím se zběsile z kopce. Po několika desítkách metrů jsem nucen opět zastavit. Stojím totiž před již zmiňovaným památníkem Adalberta Stiftera. Několik rychlých fotografií, další malebný pohled na jezero, rozhlídnutí se po spokojených výletnících, kteří si užívají zdejších krás plnými doušky a už zase dolů...

Cesta od památníku je strmá, ale přesně určená. Ocitáte se v místech, na která se vstupuje jen na vlastní nebezpečí (od 05. 07. 2006 je tato trasa zároveň trasou naučné stezky Duch pralesa - pzn. autora 21. 03. 2009) . Záhy zjišťuji proč. Porost zde je zcela přirozený. Vidíte popadané stromy. Ty v mnoha místech zasahují i do ohraničené stezky, takže se z cesty stává překážková dráha. Nicméně přirozenost je krásná vlastnost a člověk si v těchto místech připadá svobodný a čistý jako zdejší příroda.

Po pravé ruce se tu a tam objevuje hladina jezera, kterému jste stále blíž a blíž. Ještě několik rychlých kroků a již vidíte ústí cesty...

Závěrem
Přijetí nebylo nijak drastické. I nějaký ten úsměv padl. Usadili jsme se u jezera, pojedli svačinku a já se jal vysvětlovat, že tuto cestu prostě bylo nutno absolvovat. Ještě dnes, půl roku po výpravě, jsem zážitkem nadšen. Krátce jsem poreferoval o mém dobrodružství čekajícím, seznámil jsem se s tím, jak trávila čas druhá část polovina naší výpravy a už zase na cestu.

Cestou k Jelením Vrchům jsem sice pociťoval únavu ale převažoval pocit nepopsatelného štěstí ze zážitků onoho dne. Pokud se tedy někdy vydáte k Plešnému jezeru, zkuste si projít zdejší poznávací stezku. Je to krásný zážitek, který se Vám vryje do paměti. Třeba se na právě popsané cestě potkám někdy v budoucnu i s Vámi...