Kolem jihočeského moře

Část 27. - Dumání u Čertova kopyta

Monti | 21. 08. 2011 | Přečteno 3042x |

Kolem Lipna znám nejméně sto krásných míst kam si chodím odpočinout a dumat. Místo u Čertova kopyta je však pro mne to nejlepší. Je asi kilometr nad hrází přehrady, a když si zde sednu, tak vidím celé to dlouhé panoráma levého břehu od hráze až po Studené a na pravém břehu vykukuje Přední Výtoň. Němečtí obyvatelé říkali tomuto skalnímu útvaru Tecelinfels. Na vrcholu skály je otisk čertova kopyta - prohlubeň okrouhlého tvaru o průměru asi 25 cm a asi 10 cm hluboká. Vypadá jako by byla do skály vyražena. Ale také tvar nejvyšší skály má tvar kopyta a tak vznik jména skály bych se spíše viděl v přirovnání k tvaru skály.

Přímo na patě skály je dosud znatelný německý nápis Tecelin Feln Gruppe s letopočtem 1927. Tecelin Jaksch byl v té době opatem kláštera Vyšší Brod. Několik německých rodáků mi také řeklo, že se zde říkalo Hubertova skála. Býval zde prý na stromě obrázek Svatého Huberta a vedla prý tudy lovecká stezka. Můj přítel Jiří Záloha ve své knize Šumava A-Z píše, že skála nese název Cikánský hrad. Tohoto názvu se však používá pro celý hřeben, na kterém je i Čertovo kopyto. Můj kamarád a přítel revírník Mirek Kubišta dokonce nechal vykácet několik stromů, abych nejen já se mohl kochat oním výhledem do kraje. Posedět a zamyslet se nejen nad krajem, ale i nad sebou.

Často zde dumám nad krajem i lidmi, kteří zde žili v prvé polovině 20. století. Byli to převážně Němci, které živila Porákova papírna a potom drobná kamenitá políčka kolem svého kamenného domu. Mnozí z nich plavili vory nebo polenové dříví po Vltavě. Většina z nich se dlouho, až do roku 1938, o politiku nestarala. Pak se však domnívala, že s Hitlerem jim bude lépe. Místo tisícileté Říše však následoval transfér dle postupimské dohody. Po našem odsun, po jejich vyhnání. Kraj již byl znovu osídlen jen z části a začala se budovat přehrada Lipno. Kraji i lidem Lipno pomohlo. Neznám jediného „starousedlíka,“ člověka, který zde žil a pracoval „před Lipnem“, aby řekl, že tehdy to bylo lepší. Bylo to romantické, ale těžké. Ze zkušenosti ze sousedního Rakouska by ani zde nezůstaly trvale osídleny ony roztroušené chaloupky, které dávaly chudou obživu a s dnešní životní úrovní měly jen hodně málo společného. Snad jen to, že život a čas určovala příroda.

Vzpomínám na mého přítele Františka Marka, který mi vyprávěl jak musel být jako elektrikář přítomen odstřelu kostela na Kapličkách. „Po poledni, kdy v širokém okolí panovalo ticho, nastal mohutný výbuch doprovázený černým mrakem kouře a prachu ze sutin. Dým se nestačil rozplynout a již bylo ze sousedního Rakouska slyšet křik a nadávky na adresu Čechů. Nikdo z nás nesměl fotografovat. Silnou explozí byl ze zdiva kostela vymrštěn kvádr a ve vzdálenosti 50 metrů přerazil dvojitý sloup elektrického vedení. Trámy kostela před demolicí sundané, byly použity na část stropu v novém kulturním domě ve Vyšším Brodě. Tento strop se za krátkou dobu ale propadl.“

Pro mne jsou šokující čísla, která si dovolím předložit i Vám. V České republice žije průměrně 131 obyvatel na každý kilometr čtverečný a na okrese Český Krumlov 35 obyvatel na každý kilometr čtverečný. Když se však podívám na území popisovaném v Lipenském poutníkovi, tak je to na pravém břehu necelé tři obyvatelé na kilometr čtverečný. Tedy méně než desetina průměru málo osídleného okresu Český Krumlov a zhruba dvě procenta osídlení v České republice. To jsou čísla 18 let po odstranění hraničního a zakázaného pásma. Zatímco v roce 1930 bylo na pravém břehu 1.188 obyvatel, pak v současnosti je jich 278, včetně obyvatel rekreačních chalup. Tato čísla jsou na ploše 22.850 hektarů. Myslím, že dál nemusím pokračovat.

Bylo to někdy v obecné škole, snad ve třetí nebo ve čtvrté třídě, kdy jsem měl odpovídat na otázku kolik máme ročních období a já s přesvědčením řekl, že pět. Když jsem je měl vyjmenovat, tak k jaru, létu, podzimu a zimě jsem přiřadil i prázdniny. Je to pro mne i dnes to nejhezčí roční období, i když již více než půl století do školy nechodím. V ten čas se pro mě změní denní rytmus, stávám se tulákem a hledám to, co se jiní hledat neodváží. Teprve s přibývajícími léty jsem pochopil, že se obejdu bez mnoha věcí, které jsem dříve pokládal za nepostradatelné. O prázdninách se často vydávám jen tak nazdařbůh a vždycky najdu něco zajímavého. Pohled do krajiny, zlaté hvězdičky květu třezalky tečkované co jí báby kořenářky přičítají zázračnou moc, otakárka fenyklového co mne zaujal nejen svou barevností a křehkostí, ale především zprávou, že ucítí jiného motýla na desetikilometrovou vzdálenost. Jak asi vypadá onen detektor na vůni, jaký nedovede sestrojit žádný vědec na světě. Přemýšlím o tom ještě dávno potom co otakárek je už dávno pryč. Trhám lipový květ, aby mi v zimě jeho čaj připomínal onen slunečný den, kdy lípa zvonila hmyzem a já z listu olizoval medovici - kapičku sladké šťávy co vytvořily mšice. Po setmění hledám na obloze souhvězdí Labuť s dlouhým krkem a rozpjatými křídly. Tohle vše a ještě spoustu dalších objevů pro mne nemá žádné ze zbývajících čtyř ročních období.

Už mi to tak nechodí jako za mlada a tak se občas musím zastavit. Zvláště do kopce. Abych to sám před sebou tak trochu zamaskoval, tak se při zastavení rozhlížím. Rozhlížím se do kraje, kolem sebe i do sebe. Krajina pod bílou peřinou sněhu jakoby spala a čekala na jarní probuzení, které se blíží každým dnem i když mráz tahá za uši a do prstů i pod rukavicemi zebe. Na povrchu sněhu při bedlivém pozorování vidím „sněžné blechy.“ Tak se lidově říká chvostoskokům, kteří mají latinský název Collombola. Je to asi milimetr dlouhý bezkřídlý hmyz, který má na konci zadečku prodlouženou vidlici, jejímž odrazem se vymršťuje ke skoku. A když se rozhlížím dovnitř sebe, tak přes všechny ty současné politické trable a problémy jsem já i má rodina zdráva, i když „už to nechodí jako za mlada.“

Čas tání a plískanic jsem využil po svém. Znovu si na videu promítám dvanáct prvních dílů filmové básně i dokumentu o Vltavě od pramenu až po Vyšší Brod. Tak, jak to viděl Karel Čáslavský, kterému závidím, že se může hrabat ve starých filmových archivech „a ještě jej za to platí.“ Byly to čtyři hodiny vzpomínek na minulost, kterou odvál čas prvé poloviny dvacátého století. Vidím amatérské filmové záběry, které natočil „na osmičku“, tedy osmimilimetrovou kameru, můj starší kamarád turista a vodák Karel Děták. Jsem pamětník co sjížděl pod Frymburkem jez, podjížděl most u Slupečné a měl svůj papírový kajak v loděnici „U pytlíkárny.“ Stará Vltava byla krásná, ale dnešní Lipno je stejně krásné. Možná i o trochu víc.

Vždy když slyším v naší hymně slova „český ráj to na pohled,“ tak se mi vybaví mystická krajina českých pohádek a ladovské obrázky. Ta krajina nám byla dána do užívání našimi předky. Cestou od Spáleniště přes Kapličky na Krásná Pole jsem si uvědomil, jakou spoušť vytvořila jediná generace a co práce čeká naše děti, naše vnuky i naše pravnuky. Vysázet lipovou alej či znovu postavit zbořená boží muka je možné, krajině její malebnou tvář asi již nikdy nevrátíme. Naši potomci budou smutně číst tu čítanku minulých časů a divit se, proč v naší české hymně zpíváme „český ráj to na pohled.“ Tu proměnu krajiny vytvořila jediná generace, mezi níž, ať chci nebo nechci, se musím také počítat.

Ve škole nás učili, že známe čas minulý, současný a budoucí. Čas budoucí neznám dodnes a čas minulý mi zkreslovali a zatajovali. A tak jsem sedm desítek let žil časem současným. Poznal jsem čas hradů, páry a elektřiny. Ta nejsoučasnější současnost je časem počítačů a zejména mobilních telefonů. Kdyby někdo před dvaceti lety veřejně hlásil, že budeme mít v roce 2008 v České republice více mobilních telefonů než obyvatel, asi by si koledoval o Bohnice. To číslo mne děsí. Již si neposíláme pohledy k svátku a k narozeninám, ale píšeme SMS. Již se nesetkáváme „z očí do očí,“ ale mobilujeme. Vědci varuji, že když se položí mobilní telefon na včelí úl, tak včelky prý netrefí do svého úlu a zabloudí. Prý je to asi vyzařováním záření z mobilu, které sice lidem nevadí, ale včelám ano. Je to pro mne hrozná představa, katastrofa. Vždyť včely nejen pro mne jsou symbolem pracovitosti a bez včel zmizí ohromný kus nejen přírody, ale právě oné pracovitosti. Věděl to i loučovický továrník Porák, když nad vchod do svého „bílého domu“ nechal udělat velký úl. My jsme tenhle vchod zazdili a do bílého domu se chodí dveřmi, které byly původně určeny pro uklízečky.

Předností stáří je to, že mohu dělat jen to, co chci. Nejsem závislý na zaměstnání. Vstávám kdy se mi to hodí, své zájmy a koníčky realizuji tehdy, když mám na ně chuť a náladu. Svobodně se rozhoduji jestli tohle vůbec zařadím do svých aktivit či „tohle rozhodně ne.“ Někdy však mám pocit, že tahle svoboda rozhodování je u mne limitována nejen fyzickými možnostmi, ale i časem. Když jsem býval mladý, tak mne čas tak nehonil jako dnes, i když jsem musel chodit do práce, být tam uvázaný 8 hodin denně a věděl jsem, že to tak bude ještě 30 nebo 10 let. Dnes vím, že tuhle svobodu dělat jen to, co chci, již rozhodně nebudu moci dělat 30, ale nevím, zda to bude ještě 10 let.

Modré třešničky. Většina z nás si řekne „co je to za nesmysl.“ Doma ale máme po mé babičce bílý hrneček s modrým okrajem z konce 19. století a na něm jsou vymalovány modré třešně a hrneček má modrý okraj. Všiml jsem si modrých třešní na hrnečku, když jsem z něj pil podmáslí. Jako by to bylo poselství mých předků. Vždyť každý z nás starší třiceti let má stále v sobě ony třešničky, i když dnes jsou zhruba u poloviny obarveny na modro. Osobně si myslím, že však mnohem horší než modré třešničky na hrnečku, ze kterého piji podmáslí, jsou modré třešničky v nás. V našem podvědomí, které ovlivňuje naše vědomí a mnohdy i jednání.



Autor: Fr. Schusser ©
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!