Část 25. - Galerie pravého břehu
Petr Ziegrosser, který sám sebe často nazýval „Poslední Šumavák“, když dokončil vyřezávání svého vlastního úmrlčího prkna, kde chyběl jen datum smrti, se mi svěřil s tím, že kaplička, která stojí vedle jeho chalupy na Svatém Tomáši, není na původním místě.
On říkal, že ji „přemístil“ a já oponoval, že ji zachránil. Měl přání, aby kaplička znovu přišla tam, kde stála od roku 1673. V té době po třicetileté válce byl nejen hlad, ale i hodně pytláků a jeden z nich kulkou ukončil život knížecího myslivce. Pověst říká, že zde za svitu luny našla myslivcova žena zastřeleného manžela a spolu s knížetem zde postavili onu kapličku a do ní dali obrázek oné hrůzné události. Obrázek se ztratil a tak do kamenného výklenku dali druhý, podobný. I ten se ztratil a oba se našly po smrti váženého frymburského měšťana v jeho bytě.
Po několika desetiletích, na počátku 21. století, se kaplička dle přání Petra Ziegrossera vrátila na své původní místo, jen obrázek je nový z 21. století. Prosím beránky na obloze, aby to vyřídily Petrovi.
Mezi německými sociálními demokraty, kteří byli vězněni jako antifašisté v koncentračním táboře Mauthausen, byli dva zaměstnanci loučovických papíren. Tím prvním byl Josef Staska, který se narodil 12. března 1904 a bydlel na Lipové čp. 2. Pracoval v loučovické papírně spolu se svou ženou Herminou a k domku patřilo i mini hospodářství o výměře 0,30 hektaru. Po příchodu německých fašistů do Loučovic byl zatčen a zemřel v koncentračním táboře Mauthausen 18. dubna 1945.
Josef Lackinger měl větší štěstí a vrátil se z koncentračního tábora Mauthausen živ. Když jej v roce 1939 němečtí fašisté zatkli, měl před svatbou s Františkou. Svatby se v Kapličkách dočkali až 10. října 1945. Jako antifašista odešel dobrovolně s novomanželkou do sovětské části Berlína.
Narodil se 7. září 1931 v Nových Domkách (Neuhäusin) v domě čp. 35. Tento dům je dnes na dně lipenské přehrady. Za prvé československé republiky začal chodit do německé obecné školy v Loučovicích a odtud přešel na měšťanku ve Vyšším Brodě. To bylo za války, kdy kraj patřil pod Oberdonau. Tady jej učila angličtinu učitelka Fuxová a za spolužačku měl „Mici“, paní Oltovou. V zimě 1945 se škola ve Vyšším Brodě změnila na lazaret a on kopal v lese u Přední Výtoně zákopy pro odstřelovače. Sledoval, jak americké tanky přijíždí z kopce do Přední Výtoně, kde bylo velitelství v dnešní hospodě Na Vyhlídce. U Američanů ošetřoval koně a učil se kouřit. Tady se mu vyplatilo, že se učil anglicky. Dole u výtoňského kostela byl německý zajatecký tábor, zajatí Maďaři byli v lese přímo u Nových Domků.
První Češi přišli do hospody k Houfkům. Jeho rodiče chtěli na odsun, ale otec Ernst byl zařazen mezi papírenské odborníky a tak rodina nesměla být odsunuta. V létě 1945 pásl krávy a 14. března 1946, kdy mu ještě nebylo patnáct let, nastoupil do lepenkárny Svatý Prokop. Do práce jezdil v létě na kole, a když jel na noční, tak si svítil karbidkou. V zimě je pak vozil tovární „autobus“ na dřevoplyn.
V roce 1954 bylo všem Němcům, kteří zůstali v Československu, vráceno státní občanství, a tak musel na vojnu. Vznikla situace, že bydleli ve svém vlastním domě, který však byl německý konfiskát a on musel do československé armády. Nakonec však byl konfiskát přece jenom zrušen, a tak když bylo jasné, že jejich dům bude pod vodou, tak bylo rozhodnuto, že jim postaví stát náhradní rodinný domek. Rozhodli se pro těsnou blízkost lepenkárny, aby s otcem nemuseli do továrny daleko dojíždět. Velká voda však byla rychlejší než postavení nového domu a tak se nakonec stěhovali do domu čp. 20 v Kapličkách 14. února 1958. Po připojení Kapliček k Loučovicím dostal dům čp. 269. Zaznamenal jsem jen část ze životopisu mého vrstevníka a přítele Františka Anderleho.