Část 20. - Tam kde byl vězněn Český král
Bylo to dávno, snad již v 15. století, kdy se začalo tradovat, že studánka nedaleko kostela svatého Utrpení uzdravuje. Hladina studánky svítila v šumavské louce plné bylin. Nohy stovek poutníků každý rok šlapaly trávu a bylinky kolem studánky. Protože naši předkové na Šumavě si vždy vážili dobytka více než sami sebe, mrzela je taková škoda. Aby louku uchránili, postavili nedaleko studánky u cesty zděnou kapli a zázračnou vodu svedli do kaple dřevěným potrubím. Jak léta ubíhala, přihnala se léta válečná a po té poslední vojně kraj osiřel a s ním i vyrabovaná kaple. Politická síla těch s rudou hvězdou nejen rozvalila kapli, ale kameny 400 let staré kaple se hodily do základů chaty. Majitel chaty jistě nebyl někdo, kdo nesmí do hraničního a zakázaného pásma.
Na vrcholu Svatotomášského pohoří stávala od poloviny 13. století malá kaple, jejímž zakladatelem byl pravděpodobně Vítek z Krumlova. V Schallerově Topografii českého království se uvádí, že kostel Svatého Tomáše byl postaven v roce 1252, tedy o sedm let dříve než vyšebrodský cisterciácký klášter. Brzy kolem této kaple začaly vyrůstat domky, které vytvořily vesničku. Já dávám vznik kaple a vesničky do souvislosti s vrcholem stoupání zemské stezky a s posunutím zemské hranice kolem roku 1256 od Vltavy k vrcholu Tomášského pohoří. Vše nasvědčuje tomu, že kaple zde stávala dříve než Vítkův Hrádek. Petr I. z Rožmberka přikázal v roce 1348 „na místě kaple vyzdvihnout nový kostel zasvěcený Božímu tělu.“ Kostel měl svého vlastního kněze s poddanskými platy. V letech 1361 až 1520 byl dokonce farní, ale pak se změnil pro jeho odlehlou polohu a nepříznivé klimatické podmínky na filiální k nedalekému farnímu kostelu v Německém Rychnově.
Nadále však sem chodila procesí a konaly se zde slavné poutě. Příčinou byl obraz, kterému se připisovala zázračná moc. V roce 1510 byla započata přestavba kostela v pozdně gotickém slohu, která byla ukončena v roce 1517. Tehdy byl kostel bohatě nadán a zasvěcen svatému Tomáši. V čase reformace, kdy většina občanů frymburské farnosti se přidala k Luterovu učení, zůstaly katolické Lipno, Hrdoňov a Hruštice, a tak se přidaly k farnosti Svatý Tomáš. K další opravě došlo v roce 1771, avšak brzy Výnosem císaře Josefa II. byl roce 1786 kostel Svatého Tomáše uzavřen. Přeložení duchovní služby mělo ve svém důsledku za následek jen občasné konání bohoslužeb knězem z Německého Rychnova na svátky sv. Marka, sv. Jana Křtitele, sv. Tomáše, Navštívení Panny Marie a na „zlaté soboty“ v říjnu. Proslulý se zde stal obraz, kterému věřící připisovali zázračnou moc.
Sakristie v sobě patrně ukrývá zdivo kaple z 13. století. Nad vchodem do sakristie byly v roce 1972 Petrem Ziegrossem, který se sám často nazýval, „Poslední Šumavák,“ odhaleny nástěnné fresky ze 14. století. Znázorňují Pannu Marii s Jezulátkem a Tři krále. Za pozornost stojí i kružby ve vysokých hrotitých oknech. Jedno z nich je ze stavby v roce 1348. Je složeno ze dvou dvojnosů a z pětilistu v kruhu. Ostatní kružby oken pocházejí ze stavby v 16. století, stejně jako žebra jakoby nastavena a svázána kamenným provazem. K nejcennějším součástem vybavení patřila Svatotomášská Madona, která je dnes v Alšově galerii na Hluboké.
V polovině 19. století byl již kostel pustý. Otlučené sochy apoštolů spočívaly na obou stranách presbyteria. Bylo jich však jen jedenáct. Frymburský písmák J. K. Markus napsal: „Jednoho apoštola si postavil Loffler z Wiesu jako hlídače u bělidla. Kazatelna byla rozlámaná. Varhany z kostelíka Svatého Tomáše byly přeneseny do farního kostela v Přední Výtoni. Dřevěná věžička byla stářím oslabená a zlomená a téměř již nevzdorovala větru a povětrností. Obvodová zeď byla rozpadlá, oblouk brány zřícen a staré haraburdí leželo kolem dokola na hřbitově.“ A ještě k Lofflerovi, jak to popisuje Hans Holzl: „Starý Loffler si zařídil jednu místnost v domě ve Wiesu svatými obrazy. Jeho syn postavil kapli vedle svého domu a přestavěl tam oltář.“
Vizitace v roce 1856 rozhodla obnovit poutní tradice místa a kostelík Svatého Tomáše. Patronem novogotické přestavby se stal kníže Jan Adolf Schwarzenberg, který roku 1857 věnoval zadarmo stavební materiál na opravu. Spolu s opravou byla provedena i dostavba. Venkovní štítová zeď byla změněna, věž kostela se zvýšila a pro pokrytí kostela a věže břidlou včetně vnitřního zařízení bylo třeba čtrnáct tisíc zlatých rakouské měny. Venkovní opravy byly ukončeny v roce 1874 a o rok později byl kostelík nově i vybaven. Dne 2. května 1875 byl kostel Svatý Tomáš slavnostně vysvěcen. V kostele byly tři oltáře a na nich obrazy, které věnoval kníže Schwarzenberg. Namaloval je vídeňský malíř Friedrich Silcher. Na hlavním oltáři byl obraz Spasitele s trnovou korunou a na postranních oltářích obrazy Svatého Tomáše a Početí Panny Marie. Řezbářské a truhlářské práce zhotovil českokrumlovský truhlář Johann Schinko. Nové varhany pak postavil Josef Fisgyri ze Schuttenhofenu za tisíc zlatých vídeňské měny. Jeden zvon byl původní a měl průměr 47 cm. Druhý zvon byl odlit českobudějovickým zvonařem A. Pernerem v roce 1874 a měl průměr 66 cm . Oba byly za druhé světové války zrekvírovány a již nebyly vráceny zpět.
Se vzpomínkami kaplana a faráře Johanna Ungera jsme se seznámili v předpředešlé kapitole. Každé pondělí a středu chodil z Rychnova na Svatý Tomáš vyučovat náboženství do místní školy, kam chodilo více než sto dětí. Cesta z Rychnova do školy ve Svatém Tomáši mu trvala půl druhé hodiny a „najednou se začalo mezi stromy cosi probělávat, stromy prořídly až po pravici přestaly úplně. Přede mnou se objevila vesnice, či lépe samoty, nad nimi zřícenina a na pravém konci kostelíček. Obyvatelé zdejších chalup byli ponejvíce dřevaři a někdy byli jak ty sosny. Hrubšího zrna. Ves neměla téměř žádného spojení se světem. Nebyla tu ani pošta, ani fara, jen dvě hospody pro letní turisty. Pod vsí byl malý lovčí zámeček, obývaný fořtem, Černay se jmenoval.“ Jak poznamenal, nahoru přicházel „celý urvaný.“
Také na kapličku Unger vzpomínal, že bývala pro 40 osob a asi 300 kroků pod kaplí stávala přízemní škola. „Tato škola, kde řediteloval pan Fuschon, který měl hromádku vlastních dětí.“ Ve škole, která měla dvě třídy, byt pro ředitele, cimřičku pro učitele Fleisnnera a dobře zařízený kabinet, vybavený díky schwarzenberské správě. „Ta škola byla vskutku ztracená varta, pro jejíž obyvatele vycházka do malého Rychnova byla už asi čímsi podobným, jakým jinému venkovanu návštěva okresního města. Kněz, listonoš a kominík byly jediné osoby, kteří zprostředkovávali styk s ostatním světem.“ Pan řídící byl dobrák od kosti, co pravidelně zaznamenával údaje ze své meteorologické stanice. „V téhle škole scházel střed. V obou třídách byli totiž jedinci jednak nadaní, jednak hodně natvrdlí.“
Po druhé světové válce začal opuštěný kostel chátrat. Ladislav Stehlík napsal: „Zdi věže byly obloženy šindelem, kamenný portál se zvláštní kružbou napovídal šestnácté století a kamenickou rožmberskou huť, stejně jako žebroví síťové klenby presbyteria i kružby oken.“ Kostel sloužil i jako skladiště sena a stáj pro dobytek. V roce 1990 byl v havarijním stavu. V roce 1991 začala rozsáhlá rekonstrukce. Nové dva zvony byly ulity 19. ledna 1996 pasovským zvonařem Pernerem a 4. května 1996 během slavnostní mše za účasti více než 500 lidí vysvěceny českobudějovickým biskupem Antonínem Liškou a poté oba zavěšeny na věž. Stejný biskup 16. srpna 1996 vysvětil kostel na Svatém Tomáši k poctě Těla Kristova.
Jirka Anderle, první předseda občanského sdružení Vítkův Hrádek, napsal: „ V nejjižnější části jižních Čech leží zřícenina strážního Vítkova Hrádku. Z jedné strany uzavřena státní hranicí a z druhé strany vodami Lipenského jezera na vrcholku Svatotomášské hory. Po čtyři desetiletí byla jakoby zakleta do toho zapomenutého koutu naší vlasti a zádumčivě shlížela na okolní kraj. Pak se tajemné zakletí rozplynulo a zřícenina kamenného hradu přivítala ve svých zdech prvé poutníky.“
Do roku 1945 patřila zřícenina k majetku rodu Schwarzenbergů, kteří zde prováděli nejnutnější opravy v letech 1870, 1905 a naposledy v letech 1934 až 1937. Mezi lety 1945 až 1949 byla zřícenina Vítkova Kamene ve správě Klubu českých turistů. Na jeho stavu se podepsala nejen staletí, ale významně i “železná opona“, kdy na věži bylo pozorovací stanoviště protivzdušné obrany státu. Hrad sloužil armádě až do doby, kdy se zřítilo schodiště věže. V roce 1990 byl proveden bezplatný převod zříceniny z Ministerstva národní obrany na obec Přední Výtoň. Ta však neměla sil, finance a zčásti ani chuť pustit se do záchrany zříceniny Vítkův Hrádek. Abych to neprodlužoval. Třináctého března 1998 nám Ministerstvo vnitra schválilo stanovy a my se s chutí a elánem pustili do záchrany Vítkova Hrádku. Jak se to podařilo, to musí posoudit návštěvník sám.
Když byly roku 1880, jen několik kroků od vchodu do Vítkova Hrádku, nalezeny dva bronzové meče, to se dlouho věřilo, že hrad byl založen na místě osídleném již v době bronzové. Antonín Beneš však téměř s jistotou vyloučil ukrytí mečů již v době bronzové. Pravděpodobnější možností se zdá jejich uložení v ose vstupu do vnějšího opevnění z magických důvodů. Meče samy mohly být nalezeny zcela jinde a jednotlivě, čemuž nasvědčuje i jejich rozdílná patina.
Ze všech dosavadních pramenů, které se mi dostaly do rukou, mohu konstatovat, že se vší pravděpodobností nevznikl Vítkův Hrádek dříve, než na začátku 14. století. Do roku 1256 byla zemská hranice na Vltavě, strážní hrad Frymburk zanikl kolem roku 1313 a tehdy jej se vší pravděpodobností nahradil právě Vítkův Hrádek. Nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že páni z Krumlova ve druhé polovině 13. století budovali hrad Krumlov a tak rozhodně na Vítkův Hrádek neměli ani čas a zejména peníze.
Když se během vrcholné kolonizace ve 14. století objevili první osídlenci na svazích směrem k rakouským hranicím, které se vymykaly strážnímu dohledu Frymburku, rozhodli se Rožmberkové založit nový hrad jako správní a obranné středisko nově osidlované oblasti. Ta se stala jakýmsi malým panstvím. Kostel na Svatém Tomáši se začal stavět v roce 1348 a v roce 1361 byl již farním a také kostel Svatého Václava v Rychnůvku byl od roku 1384 farním.
August Sedláček u Vítkova Hrádku popisuje i událost, kdy zde byl vězněn „král Václav, s nímž Jindřich nikdy v přátelství nežil.“ Podrobnosti se dovídám u Jiřího Spěváčka, který v rozsáhlé monografii krále Václava IV. mimo jiné uvádí: „V noci z 21. na 22. června 1394 opustil Jošt a členové panské jednoty Pražský hrad. Vzali s sebou uvězněného Václava IV. a odvezli ho na rožmberský hrad Příběnice u Tábora, poté na hrad Krumlov a konečně 5. července 1394 na stahremberský hrad Wildberg u Lince v Rakousích.“ Já jsem zjistil v historii vyšebrodského kláštera, že z Krumlova vezli zajatého krále Václava IV. přes Vyšší Brod na Vítkův Hrádek a pokud na Wildberg přijeli 5. července, pak na Vítkově Hrádku nocoval zajatý český král Václav IV. ze 4. na 5. července 1394.
Vítkův Hrádek a jeho rychta byly nedílnou součástí panství Rožmberk a tak byl nucen s ním sdílet „dobré i zlé.“ Další osudy Vítkova Hrádku ukazují na řadu vlastníků, z nichž však dominantní roli i nadále hrají Rožmberkové. Devátého srpna 1427 prodal Oldřich z Rožmberka Vítkův Hrádek Reinprechtovi z Walsse. Byl to nejen významný rakouský hejtman, ale i příbuzný Rožmberků, který se v roce 1418 oženil z třináctiletou Kateřinou, dcerou Jindřicha z Rožmberka. V držení pánů z Walsse byl Vítkův Hrádek do roku 1464, kdy jej Rožmberkové spolu s „českou rychtou“ vykoupili zpět. Vok z Rožmberka v roce 1485 uzavírá smlouvu s purkrabím Vítkova Hrádku Šenkem, že „bude o Hrádek pečovat na vlastní náklady.“ V letech 1499 až 1501 zde však byl již purkrabím Jan Šuba, v roce 1508 purkrabí z Vítkova Hrádku Prokop Fišer, kterému frymburský rychtář postoupil „střelby a jiné věci.“
Po smrti Jindřicha z Rožmberka v roce 1526 rozkázal král „vyplatit Holického, když se vzdá nároků na Vítkův Hrádek.“ Brzy nato byla zrušena samostatná správa Vítkova Hrádku, který byl připojen ke krumlovskému panství. Hrad však byl nadále udržován v dobrém stavu. Petr Vok z Rožmberka prodává v roce 1602 krumlovské panství a s ním i Vítkův Hrádek císaři Rudolfu II., a tak se dostává pravý břeh Vltavy v okolí Frymburka do majetku „koruny.“
Během stavovského povstání je v roce 1618 Vítkův Hrádek přepaden a obsazen vzbouřenou rakouskou šlechtou. Ale již v roce 1621 zde „ležel“ císařský hejtman Jiří Fux s posádkou dvou stovek vojáků. V následujícím období třicetileté války byl Vítkův Hrádek „vystaven velkým nebezpečenstvím, kdy se blížilo nebo vzdalovalo vojsko.“ To ale již od roku 1622 patřil Vítkův Hrádek Eggenbergům, kterým jej věnoval císař. Této eggenberské posádce velel v září 1648 kornet Ondřej Vyntíř a „po uzavření míru v Krumlově kornet s vojáky Vítkův Hrádek opustil.“
Čtrnáctého prosince 1649 sepsal stejný kornet Ondřej Vyntíř na Krumlově vše, co se na Vítkově Hrádku nacházelo. Byly to muškety, halapartny, soudky se střelným prachem i se smolou, velké i malé koule a také čtyři malá mosazná děla. V seznamu však není zapsán žádný nábytek a tak August Sedláček předpokládal, že „kromě několika osob na hlídání zde již nikdo jiný nebýval, odtáhla vojenská posádka a jakmile důležitost k obraně zanikla, ztratil Vítkův Hrádek svůj původní význam.“ Já jen připomínám, že to může být pouze vojenský seznam a vnitřní vybavení „nikoho nezajímalo.“ Pravdou však je, že od konce třicetileté války jsou záznamy o Vítkově Hrádku kusé a dá se říci, že pozbýval na významu. Jiří Záloha píše, že Vítkův Hrádek „začal pustnout v druhé polovině 17. století.“ Čtrnáctého prosince 1649 vlastně vojenská posádka natrvalo opustila Vítkův Hrádek, který později sloužil jako obydlí knížecího polesného Schwarzenbergům, kterým patřil Vítkův Hrádek až do roku 1945. Střecha na věži byla naposledy opravována v roce 1725. V průběhu 18. století Vítkův Hrádek zřejmě vyhořel a nejpozději v druhé polovině tohoto století se proměnil v zříceninu.
Vítkův Hrádek, založený v nadmořské výšce 1.032 metrů, měl jako strážní hrádek funkci opěrného bodu a brzy přibyla i funkce rychty. Zda měl hrad ve svých počátcích i vnější opevní se zdá málo pravděpodobné. Uprostřed areálu hradu, na nejvyšším místě návrší, byla ve 14. století postavena velká hranolová obytná věž, která byla vyzděna z velmi pečlivě vrstveného lomového kamene. Svými rozměry 17,5 x 13,7 metru patří k největším v Čechách. Vyznačuje se poměrně slabým zdivem o tloušťce pouhých 140 centimetrů.
Nad přízemím, které je osvětleno pouze štěrbinovými okénky, kde byla pravděpodobně kuchyně, zbrojnice a hradní vězení, se nacházela dvě obytná patra. Svědčí o tom jak velká okna v prvém patře, tak prevet. Obytnou funkci mělo i druhé patro, kde se nejspíše nacházela velká sálová prostora a třetí patro mělo pravděpodobně obranný charakter. Na východě souviselo s věží polygonální nižší stavení s trojúhelnými komorami po stranách, z nichž levá měla vchod přímo zvenčí. Tato přístavba umožňovala vstup po padacím mostě z protilehlého stavení, navazující na hospodářské budovy.
V 16. století vzniklo nové vnější opevnění se vsazenými nárožními baštami a střílnami. Zdivo nového opevnění bylo relativně tenké a střílny sloužily střelcům z ručnic. Celé opevnění nepočítalo s nasazením těžších děl. Náznak příkopu před hradbou je patrný pouze na čelní stěně. Opevnění mohlo zajistit bezpečí hradu jen v podmínkách drobné války, nemohla však odolat obležení větším vojskem. Poslední větší stavební úpravy Vítkova Hrádku byly před třicetiletou válkou. Kompaktní silueta hradu je naposledy patrna na Fischerově mapě Horního Rakouska z roku 1669.
Když na konci 19. století vyšel druhý svazek cestopisu Čechy „Společnou prací spisovatelů a umělců českých“, který byl nazván Vltava, je zde o Vítkově Hrádku mimo jiné napsáno: „Zřícenina Vítkova Hrádku jest kromě malebných rozvalin hradebních a zbytků valů stavení čtyřhranné, nepříliš vysoké, uvnitř při důli kamením a rumem částečně zasypané. Zbytek bývalé hradní věže jest mnohem vyšší ostatních a lze dostoupiti výše jeho po dobře upravených dřevěných schodech. Hradební zdi jsou na mnoha místech již povaleny a rozbořeny, rejdiště to hojných užovek. Hradiště, na němž tvrz stojí, jest obdélné, delší strana jest as 50 metrů, kratší as 30 metrů dlouhá. Delší strany obráceny jsou na jih a sever, kratší na východ a západ. Na straně severní podél celého dvořiště lze poznati rozvaliny vnitřní hradební zdi. Hrozilo asi hrádku z této strany největší nebezpečí při útoku. Dostoupí-li poutník nejvyšších prostorů věžních, lze mu po povalech na všechny přecházeti strany, a pohlíží-li okny, pokochá se čarodějnými rozhledy po vůkolní Šumavě a pohledem na daleké Alpy…“
A jak viděl Vítkův Hrádek Ladislav Stehlík ve své knize Země zamyšlená: „Šedivý hranol hradní věže, několik krakorců a nahé zbytky kamenných zdí zbyla z Vítkova kamene, který na sklonku třináctého století vystavěl jeden z Vítkovců na tomto rakouském pomezí jako místo strážné i jako symbol své moci v těchto krajinách. Myslil jsem na nejkrásnější pasáže Stifterova rožmberského románu a vyvolával si živé postavy rytířů a panen, tak sugestivně zpodobené velikým básníkem. Vzpomínal jsem i na jeho kresby a obrazy. Několikrát zde postavil svůj malířský stojan, a kdyby se sem mohl vrátit dnes, nalezl by svůj motiv nezměněný. Kamení tu převládá stejně jako v dobách jeho mladosti, vítr pohupuje modrými zvonky a jen ticho je tu ještě tišší, melancholie o poznání melancholičtější, než bývalo za jeho návštěv.“ Je to krásné vyznání obdivu a lásky nejen k Vítkovu Hrádku, ale i k Adalbertu Stifterovi. On to byl, kdo romanticky popsal v románech Hvozd a Vítek ranou historii Vítkova Hrádku i kraje.