Má cesta od Mariny Lipno až na náměstí ve Frymburku vede po cyklostezce, která téměř kopíruje zelenou turistickou stezku pro pěší. Prvním mým překvapením na cestě k Frymburku byl trenér na místním golfovém hřišti. Každý mu zde říká „černá perla“, i když se jmenuje Jamel Sahli. Je z Tunisu a výuku golfu střídá mezi Lipnem a Hammametem v Tunisku.

Slupečná patřila od roku 1281 „pod zboží Rožmberské“, ale v roce 1354 „pronajal vyšebrodský klášter část užitků ze Slupečné.“ Urbář kláštera Vyšší Brod z roku 1530 uvádí, že v tomto roce byla Slupečná částí rychty Bolechy a měla 10 osedlých, tedy deset stavení. Život zde ale byl od nepaměti spojen s Vltavou, která byla nejen živitelkou, ale často i krutým protivníkem. To zejména při velké vodě, když přišlo prudké jarní tání. Od poloviny 19. století až do výstavby Lipenské přehrady byla Slupečná samostatnou obcí, kde byla škola a Lipno její osadou. U Vltavy stály ony statky ze 16. století a Petrův mlýn, které zatopila přehrada. Plískov je poprvé písemně připomínán v urbáři Rožmberků, ale v roce 1530 již také patřil klášteru Vyšší Brod. Byly zde dva velké statky při cestě ze Slupečné do Frymburku. Jejich počet se sice během dalších století ztrojnásobil, ale zbývající domy patřily „zahradníkům,“ tedy těm, kteří měli málo polí a živily se vorařinou. Dnes je zde několik desítek rekreačních chalup, které byly postaveny „na starých základech.“ Těch ale bylo jen šest. Studené nemělo nikdy německý název, jedná se pravděpodobně o osídlení z prvé poloviny 13. století a zakladateli Studené by mohli být premonstráti z kláštera v Milevsku. Postupně zde však byli páni z Růže a mniši z Vyššího Brodu. V prvé polovině 16. století zde byly u cesty mezi Plískovem a Frymburkem 4 statky. Po odsunu Němců v roce 1946 zde bylo pro odlehlost dosídlení jen částečné a v současně době jsou zde rekreační chalupy.

Na kopci nad Frymburkem, který se jmenoval Merterberg, a jemuž nyní říkáme Marta, stávala kaple se sochou Ukřižovaného, která byla soukromým majetkem frymburského měšťana Bartoloměje Mugrauera. Ve Frymburku měl dům čp. 76 a když 29. září 1890 zemřel, zanechal závěť s odkazem osmi set zlatých na stavbu nové kaple. Tohoto úkolu se ujal druhý frymburský kaplan Benedikt Sobotka, který působil ve Frymburku v letech 1892 až 1901. Se souhlasem premonstrátského kláštera ve Schläglu zorganizoval sbírku, obec a dva frymburští měšťané darovali pozemek a téměř každý frymburský občan věnoval na stavbu nové kaple finanční obnos nebo práci. Stará kaple Ukřižovaného byla do 30. června 1887 rozebrána a staré sochy po opravě byly převezeny do vesnické kaple v Kovářově.

Stavební plán nové kaple na Marterbergu zhotovil frymburský stavební mistr Ondřej Wagner a „8. července 1897 bylo započato se stavbou kaple nové.“ Celá stavba nové kaple Hohe Marter, tedy Vysoká muka, stála asi dva tisíce zlatých, z nichž „menší polovina byla hrazena ze sbírky farníků a zbytek zaplatil klášter ve Schläglu.“ Na podzim 1898 byla kaple dokončena a nad vchodem z vnitřní strany byla zobrazena podoba původní kaple. Sochy pro novou kapli byly pořízeny z tyrolského Grödenu a dle kresby ve farní kronice to byla skupina tří soch s křižovaným uprostřed, která se jmenovala Kalvárie. Uvnitř nové kaple Vysoká muka byla i křížová cesta ze šumavských obrázků malovaných na skle. František Frantál uvedl, že „obrázky na skle byly z nedaleké dřevěné kapličky.“ Tento údaj však není ani ve farní pamětnici, ani v německé obecní kronice uveden. Kaple byla slavnostně vysvěcena 13. října 1898.

První a rozhodující podnět ke stavbě křížové cesty od hřbitova ke kapli Hohe Marter dal na frymburské farnosti lipenský statkář Adalber Donabauer, který na počátku devadesátých let 19. století věnoval šest set zlatých „na žulovou křížovou cestu.“ To byly peníze. V té době se ve Frymburku pořídil nocleh a celodenní stravování do dvou zlatých a kilo másla stálo zlatku. Křížová cesta vedla od frymburského hřbitova, který byl při stavbě lipenské přehrady zatopen, k vrcholu Marterbergu, kde v té době stála soukromá kaple Ukřižovaného frymburského měšťana Bartoloměje Mugrauera. Magistr Frantál správně uvedl, že „díky péči kaplana Isfrieda Hilbera byla v roce 1894 zřízena křížová cesta.“

Jeho další údaje o této křížové cestě jsou však nepřesné a tak cituji z frymburské farní pamětnice: „Kamenické práce provedl Jordán Wiltschko z Hořic. Za každé zastavení (kamenickou práci) dostal 26 zlatých. Křížovou cestu maloval malíř Hunčl z Lince, který za každý obraz dostal deset zlatých. Pokud se „utratilo“ celých 600 zlatých z daru A. Donauera, pak 364 zlatých stály kamenické práce a 140 namalování obrazů. Zbývá tedy 96 zlatých, které zřejmě byly zaplaceny za dopravu, úpravu terénu a osazení jednotlivých kapliček a obrazů. V pamětnici frymburské fary je vždy uvedeno, když „něco zbylo nebo něco chybělo“ a zde tyto údaje chybí.

Náměstí ve Frymburku bylo od 13. století, pravděpodobně i dřív, až do I. světové války trhové, díky své poloze na obchodní stezce. Za starostování Karla Sechtera byl v roce 1853 vydlážděn kamennými plotnami umělý potok, který protékal frymburským náměstím a byl z obou stran lemován kaštanovou alejí. Pověst říká, že strouhu v délce více než dva kilometry vykopal odsouzenec na smrt a za tento záslužný čin mu byl hrdelní trest prominut. Potok, ve kterém se na frymburském náměstí máchalo prádlo a byla napájena i městská kašna, pochází z konce 16. nebo začátku 17. století. Přiváděl na tržiště i do městečka vodu z potoka, který je dnes uváděn na mapách jako Podhorský a teče ze zaniklé osady Podhoří kolem Svatoniny Lhoty do dnešní frymburské zátoky. Při stavbě domů nad náměstím v padesátých letech byl uměle vykopaný potok přerušen a dnes tekoucí voda v parku je přivedena polyetylénovým potrubím až z pramene od lyžařského vleku pod Martou.

Samotný park na frymburském náměstí byl založen v roce 1884 a jak si ukážeme, nemá jen stromy, keře, cestičky a lavičky. Nejvíce záhad je kolem kašny, kde je na východní straně vytesán letopočet 1676, ale i pětilistá růže a přitom víme, že poslední Rožmberk zemřel již v roce 1611 a Frymburk s celým panstvím věnoval již v roce 1600 svému synovcovi Janu Zrinskému. V roce 1676 patřil Frymburk Buquoyům, kteří zde uplatňovali svůj vrchnostenský vztah až do zrušení poddanství v roce 1848. Kašna se také v roce 1853 stěhovala, když původně stávala na druhé straně potoka. Proč byla přemístěna, to je druhá záhada. Ví se o ní i to, že si zahrála ve filmu Stříbrný vítr.

Směrem od kašny nahoru je mohutný, více než pět metrů vysoký pranýř z roku 1651. Tehdy po třicetileté válce se houfně stavěly pranýře, u kterých bývali připoutáváni provinilci a jejich „doplněk“ říkal, proč jsou na pranýři. Například hašteřivé ženy mívaly náhubek a opakovaně padlé dívky slaměný věneček. Frymburský pranýř má dodnes nahoře zvoneček, na který pan Antonín Cechner ve svém Soupisu památek zapomněl. Mně naopak připomenul, abych hledal těch pět vytesaných lebek. Proč pět, to nevím. Možná i právo hrdelní. Rožmberská popravčí kniha připomíná Frymburk jen třikrát. Teprve za císaře Josefa II. bylo pranýřování zakázáno.

Směrem dolů od kašny je mariánský sloup, který nechal v roce 1635 postavit vyšebrodský cisterciácký mnich Jan František Latich před domem svého bratra, frymburského měšťana Gregora Laticha. Dal mu i třicet zlatých, aby on a po něm jeho rod se trvale starali o tento mariánský sloup, který měl ochraňovat frymburské občany před morem a válkami. Byl postaven uprostřed třicetileté války, což je zřejmé z latinského chronogramu na jižní straně soklu. V celé řadě turistických průvodců bývá uveden letopočet 1735. Chyba zřejmě vznikla v 19. století špatným opsáním latinského chronogramu a pozdější autoři údaj opisovali a tak rázem frymburský mariánský sloup patří mezi nejstarší v Čechách, neboť většina z nich pochází z let 1680 až 1720. Pod mariánským sloupem byl 14. srpna 1904 slavnostně odhalen pomník císaře Josefa II v životní velikosti s bronzovou sochou. Třináct metráků těžká bronzová socha však na podstavci vydržela jen patnáct let, do roku 1919. Tehdy příliš připomínala tři staletí nadvlády Habsburků v Čechách, a tak byla odstraněna. Pro podstavec se našlo nové použití. Byl na něj přenesen bronzový relief A. Stiftera z pomníku, o kterém bude ještě řeč a reliéf byl doplněn úryvkem básně o Frymburku. Po druhé světové válce byl i tento reliéf básníka s úryvkem jeho básně odstraněn snad proto, že tento šumavský básník psal v 19. století německy o kraji, kde žil. Na prázdný podstavec byla umístěna deska se znakem Československé republiky a datem 9. 5. 1945. Dnes již Československo neexistuje a konec druhé světové války v Evropě se slaví o den dříve než je na desce.

Na počátku dvacátého století dal frymburský rodák a pozdější ředitel vídeňské průmyslové školy Jordán Kajetán Markus postavit pomník Adalbertu Stifterovi. Pro jeho místo byl nakonec vybrán prostor v dolní části parku proti rodnému domu mecenáše, když proti rodnému domu Fany Greiplové v té době již stála kašna a Latichův mariánský sloup. Pro základ pomníku sloužily, podobně jako u Stifterovy mohyly u Plešného jezera, šumavské balvany. Bronzový reliéf Adalberta Stiftera v roce 1902 vytvořil Hans Rathauský, který je také autorem pomníku tohoto básníka v Linci a reliéfu v Horní Plané. Po přenesení tohoto reliéfu A. Stiftera na podstavec pomníku císaře, zde byl umístěn bronzový reliéf Jahna Thurvatera, který kdysi organizoval v kraji sbory dobrovolníků proti napoleonských vojskům. Po roce 1946 zůstal kamenný památník dlouho prázdný. Teprve po objevení reliéfu A. Stiftera ve frymburské hasičské zbrojnici se navrátil na původní místo.

Nedaleko pomníčku A. Stiftera v parku v trávě stojí malý kamenný skřítek. Ten celý frymburský park poctivě ve dne v noci hlídá. Jedné noci mu však vandalové urazili hlavu. Skřítka restauroval v roce 1995 akademický sochař Pavel Malovaný a tak je již opět tato socha dobrého skřítka úplná. Pod jeho dohledem je i celý park v současné době dosazován a upravován. Na Štědrý den odpoledne se zde scházejí občané Frymburku, aby provedli nadílku a rozptýlení pro jediného frymburského bezdomovce.