Úvodní text
Nebyl na Šumavě ten, kdo nenavštívil pramen Vltavy! Pokud jste u něj byli, jistě Vás zaujal text na informačních panelech NP, ve kterém se píše o dnes již dávno zbourané turistické chatě, která stála nedaleko tohoto místa. Díky váženému panu Mörtlovi si můžeme počíst něco z osudů tohoto stavení a to z osudů ne zrovna veselých.

Mohyla pro zajatce
V Jihočeské ročence 1949, vydané Jihočeským sborem národohospodářským jsem narazil na článek poručíka J.Klimeše „Mohyla rudoarmějců u pramene Vltavy“, v němž je, mimo jiné, zmíněna slavnost, při níž došlo k odhalení mohyly. Stalo se tak 22.srpna 1948 z podnětu vimperských komunistů. Ti z dobrovolných prostředků a vlastní prací památníček vybudovali a při slavnosti ho předali do péče pohraničního útvaru SNB. Slavnosti se zúčastnily oddíly vojska, SNB, Pohraniční finanční stráže (byla zrušena v roce 1949 – pozn.autora), a lesníků. J.Klimeš dále uvedl, že tábor byl umístěn v bývalé turistické chatě těsně u pramene Vltavy pod Černou horou a že na ploše sotva sto třiceti metrů čtverečních žilo asi sto zajatců. Pokud jde o zmíněnou mohylu - představoval ji vlastně žulový obelisk s textem „Věčná paměť vojákům a důstojníkům sovětské armády, kteří v létech 1943-1945 byli Němci – jako váleční zajatci – v těchto místech v trestním táboře popravováni a umíral na následky hladu a nelidského zacházení“.

Zajatci na Šumavě
Zajatecké tábory v šumavském prostoru (na území, odtrženém v roce 1938 od ČSR) začala německá správa vytvářet už v průběhu roku 1941, kdy se projevil poprvé nedostatek pracovních sil na práci v lesích, na pilách, při sklizni sena, obilí, brambor a podobně. Převážná část německé mužské populace byla totiž povolána ke službě ve wehrmachtu a odešla na frontu. Tento „výpadek“ musel být nějak nahrazen. Nucené pracovní tábory, tvořené válečnými zajatci (Rusové, Francouzi, Belgičané, Ukrajinci, Poláci a další) existovaly na řadě šumavských míst – na Knížecích Pláních, ve Vimperku, v Modravě, Dlouhé Vsi a Františkově.

Tábor u vltavského pramene byl založen údajně v roce 1943 a o jeho existenci se lidé prý dověděli až po roce. To když z jiného tábora - u Knížecích Plání - uprchlí ruští zajatci vypověděli, že u pramene Vltavy je také zajatecký tábor. Na Knížecích Pláních ovšem byli soustředěni především francouzští zajatci ( asi 35-40 osob), kteří podle pamětníků měli poměrně volný režim a směli se dokonce pohybovat bez dozoru po okolí. Bylo o ně postaráno díky balíčkům mezinárodního Červeného kříže a neměli tudíž důvod utíkat.

Svědectví kroniky a dozorce
Ze záznamů německé školní kroniky z Kvildy, nalezené až v roce 1965, se v budově školy ve Františkově (1 km od Kvildy) objevila již v říjnu 1941 skupina ruských zajatců (snad dvacet osob). Tito zajatci s dalšími měli být někdy v roce 1942 přemístěni do chaty u pramene Vltavy, kde se jednak podíleli na její úpravě pro větší počet osob a jednak měli pracovat při těžbě dřeva a rašeliny na těžko přístupných místech v okolí. Poválečná výpověď bývalého německého dozorce z tábora na Knížecích Pláních Hugo Selbitschky však naznačuje, že původně byli tito Rusové umístěni na Knížecích Pláních spolu s Francouzi a teprve po nezdařeném pokusu několika zajatců o útěk, byli všichni ruští zajatci za trest přestěhováni do chaty u pramene Vltavy.

Azbuka v šumavském dřevě
Historik, docent Jindřich Pecka (působil v šedesátých létech min. století na Pedagogické fakultě v Č.Budějovicích - poznámka autora) ve své práci o vojenských zajateckých táborech na území bývalého protektorátu uvádí m.j. záznam vyšetřovací komise Okresního národního výboru v Prachaticích z něhož plyne, že chata u pramene Vltavy měla 4 místnosti, kamennou podezdívku, byla obehnána dvěma řadami ostnatého drátu ve výšce 3-4 metry a opatřena zamřížovanými okny. Na dveřích byly silné trámové závory. Komise zaznamenala i šest azbukou vyrytých jmen na stěnách srubu („Ischuba Grigorij No 72789,Vasili 72177,Baritlov Stefan 72372, Andrej 72770,Beritlov Stefan 72370, Zde byl Pavel Tumel z Moskvy“) a na dveřích vchodu napsané datum 30.VIII.1943 s pěti německými jmény – Dollne J. ,Wallner M., Smitka F., Bauer Josef,Lei(t)rich Heinrich. Jména patřila zřejmě německým dozorcům. i když z jiných zdrojů vyplývá, že převážnou část personálu táborů u pramene Vltavy i na Knížecích Pláních tvořili česky mluvící osoby. Domnívám se, že šlo o šumavské Němce, znalé češtiny se kterou se mohli snáze domluvit s rusky hovořícími zajatci.

Chata smrti?
Na jednom smrku poblíž chaty byly nalezeny stopy po zednických skobách, což po válce některé dovedlo k domněnce, že šlo o jakési provizorní popraviště. Že se v táboře přímo popravovalo není však nikde doloženo. Je pouze známo, že mrtvé zajatce pochovávali na kvildském hřbitově. Řadu let po válce pořízené záznamy vzpomínek původních německých obyvatel Kvildy (ne všichni byli odsunuti) obsahují m.j. také popis události, kdy zajatí Rusové v noci udělali u ostnatého plotu jakousi pyramidu z těl, po které další přelézali a prchali do lesů. Ti co zůstali, byli německými vojáky velmi týráni a uprchlíci během dalšího dne dohledáni psy, kteří některé běžence doslova roztrhali na kusy. Jiní utečenci byli střelbou zahnáni do rašeliniště a tam se utopili.

Kdo byl vězněn na Šumavě?
Do dneška se traduje, že v táboře byli drženi důstojníci a političtí komisaři Rudé armády (takzvaní politruci – zkratka ruských slov „političeskij rukovodítěl“ – pozn.autora). Vyloučit se to nedá, jelikož nacisté s podobnými druhy zajatců zacházeli ve zvláštním režimu a s velkou brutalitou. Proto je drželi zpravidla mimo běžné zajatce - řadové vojáky. Na druhé straně již výše zmíněný Hugo Selbitschka vypověděl, že zajatci, držení na Pláních i u pramene Vltavy byli „ruští vojíni“. Z jeho strany to mohl však být záměr, aby snížil míru své osobní odpovědnosti za to jak se se zajatci zacházelo.

Osvobození
Od 20. dubna až do 4. května 1945 sváděla americká armády tuhé boje o hřebeny Šumavy a přístupové cesty do Čech s týlovými jednotkami německé armády – skupiny Böhmen - Süd. Když se 30. dubna prostřílel výzvědný oddíl americké divize generála Barnetta k pramenům Vltavy, nalezl tam údajně 70 zubožených ruských zajatců, jimž byla poskytnuta péče v americkém vojenském lazaretu. Byli zachráněni, ovšem o jejich dalším osudu není nic bližšího známo...

Závěrem
Zpracováno s využitím literatury Klimeš J., Mohyla rudoarmějců u pramene Vltavy - Jihoč.ročenka 1949 - Pecka J.,Váleční zajatci na území Protektorátu Čechy a Morava – ÚSD Praha 1995, Jižní Čechy v boji proti okupantům, Praha 1947 - Jihočeská pravda, ročník 1965 č.48 a 49.