Úvodní text
V dnešní době je to zcela přirozený jev - cyklista na značené trase brázdí ( nejen ) Šumavu a Lipensko. Ale jak tomu bylo v dobách minulých? Jak se myslelo na cyklisty v turistických tiskopisech? Pod historickou pokličku vyznavačů jednostopého přemísťovadla můžeme nakouknout díky článku váženého Pavla Mörtela.

Myslí se i na cyklisty?
Když vyšel v roce 1912 osmnáctidílný „Kafkův ilustrovaný průvodce po království Českém“ byl sice bohatý na rozličné informace, ale k případným výletníkům na bicyklech byl poměrně skoupý. To o pár let starší „Průvodce Sumavou“ vydaný německým Šumavským turistickým spolkem v Č.Budějovicích ve všech svých kapitolách neopomněl zmínit vhodné cyklistické trasy a to včetně kvality cest.

Například jihočeské Kaplici a jejímu okolí bylo věnováno celých osm stran a místo samé bylo charakterizováno jako „ městečko s četnými zájmovými spolky a výchozí bod mnoha zajímavých cest.“ Milovníci tehdejších pedálošpapů byli zváni například do omlenických lázní s léčivou vodou a „příjemnými cenami v lázeňské restauraci“. Zřícenina dnes stále populárnějšího hradu Pořešín měla být „dojezdná po dobrých štěrkovaných cestách“ přes Žár za pouhou půlhodinku a něco přes hodinu mělo trvat šlapání do Benešova nad Černou. Doporučeno bylo cestou se zastavit u rybníka Kanclíř (Kachního) a vykoupat se v něm. Časové dispozice pro „kolaře“ zřejmě přitom vycházely ze skutečnosti, že těžké stroje z oceli, se do Blanského vršku a od Kanclíře až před Benešov musely určitě tlačit. O nějakém používání převodníků a přehazovaček si tehdy museli nechat příznivci bicyklů jen zdát.

Těžký život cyklisty předválečného
Takový cyklovýšlap „ za pěkného a suchého počasi“ z Malont přes Bělou, či přes Ludvické Hory k hájence pod Dopplerem (Jelením vrchem) a s výstupem na zmíněný vrch, proslulý tehdy (a dnes znovu) nádhernými pohledy do kraje už stál hlavně svátečního jezdce poměrně dost sil. Ještě, že zpět přes Leopoldov a Pohorskou (Terčí) Ves to bylo skoro pořád dolů.

Horský terén mezi Benešovem, Novými Hrady a Pohořím, dnes protkaný sítí cyklotras, byl před oněmi sto léty už záležitostí takřka na celý den. Z Benešova nad Černou (od r. 1881 do r. 1946 zvaného Německý) po okresní silnici do Černého Údolí, k zámečku Žofín a přes Terčí Dvůr a Leopoldov do městyse Puchers (kdovíproč od roku 1923 zvaného Pohoří na Šumavě), už se počítalo s časem přes čtyři a půl hodiny. S přestávkami na občerstvení a odpočinek to mohlo být o hodinu déle. Pokud se cyklista vydal touž trasou zpět, dorazil do Benešova nemálo utrmácen a určitě se mu vyplatilo předem si objednat v tamějším hostinci „U zlatého slunce“ majitele Josefa Gangla nocleh na jednom z patnácti lůžek. Stálo to pouhých 0,80 rakouské koruny a byli-li člověk hladov, za 1,20 koruny si mohl dopřát k večeři celé kilo čerstvých pstruhů z říčky Černé.

Poválečný rozmach
Mnohdy dnes podléháme dojmu, že naši předchůdci se cykloturistice moc nevěnovali a kolo jim sloužilo pouze k rychlejšímu přesunu z místa na místo, hlavně do zaměstnání, či k přepravě různého materiálu a zboží. Vidět před takovými šedesáti roky muže, jak vede kolo, na němž má uloženo několik třímetrových prken nebo na řídítkách jeden pytel brambor a na nosiči druhý, nebylo opravdu nic tak výjimečného.

Ovšem i tehdy se konaly turistické výlety na bicyklech. Mezi starými fotografiemi jsem nalezl snímek z léta 1948, na němž je zachycen,( panoramaticky a poměrně zdařile),Český Heršlák na Vyšebrodsku. Na zadní straně neznámý cyklovýletník tužkou vyjádřil nadšení ( a překvapení) nad ničím nerušenou krásou přírody mezi Studánkami, Mlýncem a Horním Dvořištěm, kudy se toulal.

Ještě před tím, v roce 1946, vyjela skupina mladých lidí z Kaplice na kolech na návštěvu za vojáky, kteří bydleli z loveckém zámečku Žofín (v Novohradských horách), kde likvidovali dřevěné baráky po ruské armádě.

V padesátých létech minulého století byly výlety na kolech doménou hlavně školní mládeže. V nejedné školní kronice lze najít doklady o tom, že děti, hlavně koncem školního roku (když nebylo dost peněz na výlet autobusem), podnikaly se svými učiteli různá putování krajem. Třeba v roce 1954 patnáct školáků z Benešova nad Černou vyrazilo na kolech s učitelem Josefem Čápem do Trocnova k Žižkovu dubu. O tři roky později tři desítky sedmáků a osmáků z téže školy, vyjelo pod vedením oblíbeného tělocvikáře Bohumila Urbánka i se stany na tři dny až na Třeboňsko. Byl to tehdy nesporně nejdelší výlet, konaný mládeží z pohraničí do vnitrozemí.