Úvodní text
Na hranicích našeho státu se odehrávalo odjakživa mnoho příběhů a psalo mnoho osudů. Pohnutá doba zde byla i za dob železné opony. A právě v době jejího vzniku se budovala přehradní nádrž Lipno a již od začátku této stavby bylo jasné, že voda při dosažení maximálního vzdutí zasáhne i k našim jižním sousedům. Co se tehdy odehrálo Vám popíše článek váženého Pavla Mörtla.

Počátky stavby přehrady
Stavba vodního díla Lipno, odstartovaná na stolech projektantů v období 1949-1951, se v roce 1956 blížila zvolna do finále. Část šumavského pohraničí změnila výrazně svou dosavadní tvář. Postupně zmizely lesy, pole, louky, mokřady, ale také hřbitovy, kapličky, křížky a lidská obydlí. Zastavena byla též těžba tuhy a rašeliny v některých lokalitách.

Voda dosáhne území Rakouska
Při plánování přehradního jezera s maximální provozní hladinou na kótě 725,30 metru se předpokládalo, že voda se rozlije na ploše takřka pěti tisíc hektarů a zaplaví i jistou část rakouského území. Šlo sice jen o 3,6 hektaru (na dobu asi 111 dnů v roce při zvýšené hladině), ale bez souhlasu cizího vlastníka to možné nebylo. Zpočátku se sice zvažovala varianta se snížením hladiny asi o 2 metry, což ovšem mělo mít dopad do celkové produkce elektřiny – pokles mohl být až 12 milionů kWh, což představovalo finanční ztrátu 4-5 miliónů korun. Existovala ještě varianta s vybudováním ochranné hráze (v místě dnešní tzv. kyselovské propusti), aby se voda vůbec na rakouskou stranu nedostala jenže i to představovalo dodatečnou investici kolem 4 miliónů.

Jednání s rakouskou stranou
Nakonec nezbylo nic jiného, než vstoupit do jednání s rakouskou stranou, což se začalo dít prostřednictvím našeho velvyslanectví ve Vídni. Jednání se dotýkalo pozemků, které patřily premonstrátskému klášteru ve Schläglu a komise k tomu ustavená oběma stranami začala jednat 7.května 1957 přímo na místě. Zástupce kláštera požadoval náhradní pozemky v okolí Plešného jezera (na rakouské straně je tam vlastnil), ale připustil i finanční vyrovnání, když to nepůjde jinak. Rakouští odborníci určili cenu částkou 91 500 šilinků za hektar a naše strana toto akceptovala. Čas totiž rychle plynul a věc musela být vyřešena před spuštěním provozu celého vodního díla, což se stalo v prosinci 1959.

Rakušané si však začali dávat na čas a 21.ledna 1958 jejich velvyslanectví v Praze oznámilo, že se nejedná jen tak o běžné vodoprávní a odškodňovací řízení, ale o "dotčení rakouského veřejného zájmu", pročež další jednání musejí probíhat na mnohem vyšší úrovni. Aby toho nebylo málo, spojili sousedé otázku zatopení výsostného území Republiky Rakousko (tak zní dodnes oficiální označení) s požadavkem na zrušení konfiskace jednoho lázeňského domu v Karlových Varech. Vyslovil to, sice neoficiálně, jejich atašé Winter, ale k tomu navíc vicekancléř Pittermann přednesl našemu velvyslanci Ježkovi návrh, aby ČSR poskytla jako kompenzaci část území kolem jezera - k užívání pro turistické potřeby Rakušanů (!). To ovšem znamenalo začít nově jednat o změně průběhu společné státní hranice jižně od jezera, což byl pro čs. vládu zcela nepřijatelný požadavek. Korunu tomu všemu dala 21.dubna 1958 oficiální rakouská nóta v níž byl vysloven ostrý protest proti eventuelnímu zaplavení rakouského území (po interpelacích v jejich parlamentu).

Uvědomíme-li si, že Republika Rakousko jako suverénní stát v ten čas existovala ani ne tři roky, nebyl to právě sousedský a vstřícný postoj. (Státní smlouva byla podepsána v roce 1955 a do té doby bylo Rakousko obsazeno od roku 1945 vojsky USA, SSSR, Velké Británie a Francie, protože Rakousko patřilo mezi poražené státy ve druhé světové válce).

Dohoda podepsána
Naše strana jmenovala tedy na úrovni náměstka ministra zahraničních věcí novou delegaci v čele s právníkem Janem Čechem se zadáním jednat sice ve Vídni korektně, ale zásadně odmítnout jakékoli požadavky na změnu státní hranice kdekoli. Bylo jasné, že jakýkoli náš ústupek by býval vyvolal velice negativní reakci SSSR. Ve Vídni se jednalo v červnu a rakouská strana se nakonec vyslovila pro finanční náhradu v celkové sumě 352 tisíc šilinků ve volně směnitelné měně. To nebylo pro naši delegaci právě to pravé ořechové, neboť jsme uvažovali o úhradě z vázaného československého devizového konta v Rakousku. Naše ministerstvo financí nadšením nevýskalo, ale když dostal ministr zahraničí Václav David od předsedy vlády Viliama Širokého pokyn ukončit jednání co nejdříve a připravit k podpisu dohodu o vyrovnání, souhlasilo se. Dohoda měla tři články: 1. Rakousko souhlasí se zaplavování svého území, 2. ČSR se zavazuje odškodnit vlastníka pozemků jednorázovou finanční náhradou, 3. Dohoda vstupuje v platnost dnem podpisu. 20. října 1958 bylo vše podepsáno a mohlo se přejít k technickému řešení úpravy průběhu státní hranice v hraničním useku I – lokalita severozápadně 1 km od Sovího vrchu (779,5 metru).

Vyznačení státní hranice
Během června 1959 bylo provedeno vyznačení mezi hraničními znaky I/65 až I/66/2, které platí dodnes. Jedná se o specifický a zcela výjimečný způsob vyznačení, kdy do bažinatého terénu byly zaraženy dubové piloty, jejichž nadzemní část převyšuje předpokládanou výšku vodní hladiny, pokud velká voda proteče propustí pod tělesem silnice Frýdava – Zvonková, zvané pravobřežka. Horní část pilotů (asi 1/3 celkové výšky) má tvar hranolu a vypadá jako standardní kamenné mezníky (kvádr o čtvercové podstavě). Piloty byly natřeny bílou barvou, v horní části červeně a po stranách označeny příslušnými, tehdy platnými iniciálami. Z rakouské strany „Ö“ z naší „ČS“. Za běžného stavu vody jsou piloty-mezníky viditelné z pravobřežky podobně, jako na přiložených snímcích.

Pro zajímavost ještě doplňuji, že to co běžně vidíme, když stojíme u velkého kamenného hraničního znaku-hranolu ze žuly,opatřeného příslušným značením, je pouze část fyzického vyznačení průběhu hraniční čáry v terénu. Velké znaky jsou měřickými značkami a proto jsou opatřeny ještě další specifickou stabilizací.