Pověsti

Svazek 5 - Stíny osamělého vlka

Čtenář | 27. 05. 2006 | Přečteno 4143x |
V dávných dobách se věřilo, že duše lidí živících se lovem se po smrti vtělí do vlka, aby tak pokračovala ve svém poslání: Pronásledovat živé bytosti. Musí to být lovec zdatný a náruživý, zároveň chladný a bezcitný, neohrožený a lovem posedlý, který po celý svůj život kromě lovu nikdy jiného řemesla neprovozoval. Za působení tajemných sil se z onoho člověka - lovce stane vlk zabiják. Většinou přebírá roli vůdce smečky a svou chytrostí působí lidem mnoho škod.

V bažinatých pralesích táhnoucích se podél řeky Vltavy se skrývalo spousty vlků odjakživa. Aby se jejich počet nezvyšoval o nebezpečné vlčí vůdce, bývalo zvykem, že zemře-li lovec, čerstvě vykopaný hrob se nejprve musí vysvětit a teprve poté lze rakev do hrobu spustit. Jen tak dojde duše mrtvého klidu a odpočinku.

Na okraji Nové Pece žil muž jména Hubert Stecher. Živil se, jako svého času jeho otec i děd, lovem zvěře a rybařením. Chlubíval se, že jeho předkové přišli ve zdejší kraj z rozlehlých germánských lesů u řeky Rýna v době bojů proti římským dobyvatelům. Ty na úbočích šumavských hor pobili a od té doby žijí na tomto místě podnes. Prosluli prý nevídanou krutostí, ale zároveň pevnou vůlí, nesmírnou odvahou a houževnatostí. Také Hubert se nezalekl nikoho. Ve zvířecí říši dokázal s pouhým loveckým tesákem zaútočit na hnědého medvěda, zde tolik obávaného. Být lovcem ostatně nebylo vůbec špatné řemeslo. Lovec si z uloveného kusu zvěře mohl ponechat veškeré poživatelné vnitřnosti, zbytek se dopravil na Hausberg, kde sídlil pán kraje. Také z panského podílu masa získával lovec pěknou část, kterou pak mohl vyměnit za ostatní životní potřeby.

Jedné parné srpnové noci zuřila v lesích silná větrná bouře, jak jsme tomu často svědky i dnes. Blesk za bleskem křižoval temnou nebeskou báň. Hubert, číhající poblíž Hausbergu na jelena, byl zasažen padajícím smrkem a na místě zemřel. Hned druhého dne připravili obyvatelé Želnavy pohřeb. Vykopán byl hluboký hrob a čekalo se jen na kněze, aby, jak pravily staré zvyky, hrob svěcenou vodou před uložením těla vykropil. Kněz však ne a ne přijít. Čas ubíhal a opět se schylovalo k bouři. Na zem už dopadly první kapky. Chvíle otálení - a vesničané spustili rakev do vykopané jámy. Hroudy hlíny zabubnovaly na víko a za půl hodiny byl hrob zasypán. Pršelo čím dál víc. Již na kost promoklí smuteční hosté vztyčili malý kříž a kvapem se vzdalovali z onoho pochmurného místa.

Zanedlouho se v okolí počaly dít podivné věci. Lidé si z úzkostí v hlase vyprávěli, že nocí se pohybuje divoká šelma, snad vlk, ale mnohem větší a hrozivější. Napadá dokonce koně! Již od soumraku prý slídí kolem vesnice a vyhlíží novou oběť. Nebylo divu, že žádný ze zdejších osadníků se po setmění vyjít ven neodvážil. Na souvislost s mrtvým Hubertem však nikdo nepřipadl. Události a škody na domácích zvířatech dospěly po čase tak daleko, že hausbergský pán vyhlásil na zabití obávaného zvířete vysokou odměnu. Ta činila 60 zlaťáků a doživotní právo lovit pro potřebu své rodiny v želnavských lesích. Přesto si však vysloužit odměnu nikdo neodvážil. Dál se v setmělých hvozdech ozývalo strašidelné vlčí vytí, při kterém stydla krev v žilách. Po rozbřesku nacházeli vesničané zadávené ovce, někdy i zatoulaný skot a další zvířata.

Přiblížil se konec listopadu a do Želnavy zavítal starý tulák. Ve vsi se mu zalíbilo, usídlil se v prázdné pastoušce, kterou mu místní ponechali k obývání za výpomoc při různých pracích a hlídání vesnice. Jmenoval se Wilibad. Za svůj život prošel mnohé kraje, znal odpovědi na všelijaké otázky a strach byl jeho osobě cizí. Hned prvého večera se v hostinci opět přetřásalo nebezpečí, které jejich ves tolik zužuje. Wilibald vyslechl stesky, pokýval hlavou a rukou prohrábl zarostlou tvář: „Je to zřejmě vlk zabiják, lovec posmrtně vtělený do zvířete." Okamžitě si všichni vzpomněli na Huberta. Původce měli - teď šlo jen o to, jak jej zničit. Vyzvídali proto, zda existuje způsob, jak se přízraku zbavit.

„Ano, je cesta jak démona zničit," pokračoval tulák. „Šelmu lze zabít za úplňku měsíce - pouze však stříbrnou kulkou. Ať nechá náš hradní pán roztavit jeden ze stříbrných kalichů a odlije z něho stříbrné kulky. Poté už zbývá najít odvážného, který se nebojí pohlédnout šelmě do očí a zná dobře zacházet s puškou. "

Rada byla s nadějí přijata. Již druhého dne se z Hausbergu vrátil čeledín se dvěmi stříbrnými kulkami. Připomínaly vlčí oči a jejich chladivý povrch pálil na dlani jako oheň. Večer se opět sešli osadníci k poradě. Slovo si vzal mladý hajný a než mohl kdokoliv něco říci, spustil pln sebedůvěry nadšeným hlasem: „Děkujeme ti, Wilibade," obrátil se k tulákovi, „za tvoje cenné rady. Budu se jimi řídit a zbavím náš kraj obávané bestie." K údivu kolem sedících pokračoval: „ Ano, já sám se dobrovolně hlásím a vězte, že příští úplněk už budete mít po starostech." Natáhnul ruku přes stůl a přihrábl stříbrné kulky k sobě. V přítomných se krve nedořezal. Na jedné straně byli rádi, že se našel člověk, který je zbaví nebezpečné šelmy, na straně druhé je však děsilo nebezpečí při plnění takového úkolu. Nadto byl hajný znám jako bázlivý člověk. Byla to snad vysoká odměna a neodůvodněná sebedůvěra ohledně zabití šelmy, které podnítily dřímající chamtivost za jiných okolností snažící se zakrýt? Nebo se projevila statečnost, která čas od času náhle vzklíčí i ve zbabělých srdcích, aby pak jako ohýnek zaplavený rozbouřenou řekou opět pohasla a zůstala navždy uvězněna v zákoutí duše? Ať již byl důvod odhodlání jakýkoliv, nikdo neodporoval. Wilibad s obavami pozvedl své oči: „Přeji ti hodně štěstí. Chce to jenom pevnou ruku a chladnou hlavu. Dovedeš střílet také v noci?"

„Nestarej se a neraď mi, jak mám střílet," okřikl ho hajný, „střílím už od té doby, co na tvé hlavě ještě nebyl jediný šedivý vlas." Na ta příkrá slova Wilibald neodpověděl. Večer o nadcházejícím úplňku nabil hajný pušku stříbrnou kulí a odebral se k Vltavě. U mohutného dubu, jako návnada byla přivázána mladá ovečka a teskně bečela. Hajný se posadil na široký pařez, ukryl za dubovými větvemi a tiše vyčkával. Snil o odměně, kterou za zabití vlka dostane a o dalším bezstarostném životě. Nebezpečí, které měl překonat, ve světle budoucích radovánek a přepychu jaksi vybledlo. Hajný přivřel oči: Viděl sám sebe plnýma rukama prohrabujíc získané zlaťáky, viděl údiv a závist sousedů.

V tom tichou noc proťalo vlčí zavytí. Zaznělo dost blízko. Hajný se zvedl, aby si připravil pušku. Po chvíli zahlédl stín mohutného zvířete blížícího se k ovci. Byl to vlk skutečně nevídaných rozměrů. Jeho tesáky se zableskly ve svitu měsíce a poprvé si hajný uvědomil, čeho se vlastně odvážil. Tělo se mu začalo zachvívat a puška mu v rukou poskakovala jako neposedný pták. Vlk už došel na okraj mýtiny a zkoumavě se rozhlížel po okolí. Něco tu zjevně nebylo v pořádku a on to věděl. Zvolna se otočil k pařezu, kde se skrýval hajný a hrozivě zavrčel. Stále bylo možno vlka zabít, šlo jen o to zachovat klid. Ale střelce se zmocnila panika. Zvedl se, kvapně zamířil a zbrkle stiskl spoušť. Špatně! Kulka zabzučela několik palců od hlavy obávané šelmy. Hajný rychle sáhl do torny pro druhou kulku. Sklopil pušku a pokoušel se znovu nabít. Vlk se mezitím dal do pohybu. Směrem k lovci. Třesoucí ruka se pokoušela nasypat střelný prach. Vlk už byl strašně blízko. „Prach, ještě utěsnit prach, kulku a můžu pálit!" Konečně držel v prstech chladivé stříbro a pokusil se je vložit do nábojové komory. Zvedl hlavu, aby se podíval, jak je šelma blízko. Poslední, co zahlédl, byly světélkující vlčí oči tak blízko svého obličeje a rozšklebená tlama plná ostrých zubů.

Zrána se několik vesničanů v čele s Wilibaldem odebralo k místu s návnadou. Vedle pařezu se nalézalo tělo hajného s prokousnutým hrdlem. Byl mrtev. Ovce zmizela. Vedle ležela puška a o kousek dál v trávě jakoby výsměšně zářila stříbrná kulka. Wilibald ji zvedl a vstrčil do kapsy. Všichni se znovu shromáždili v hostinci a rokovali do pozdních hodin. Vypadalo to, že žádný nenajde odvahu postavit se šelmě tváři v tvář. Nakonec pohledy přítomných spočinuly na Wilibaldovi. Starý muž dlouho váhal: „Moje oči už nejsou tak bystré a ani paže tak pevné, jako bývaly za dob mého mládí." Rozhlédl se kolem a pokračoval: „Nemám strach. Už jsem prožil mnohé a můj život se chýlí ke konci. Máme však pouze jednu kulku. Když se netrefím, kdo najde odvahu tu bestii zastavit?" Přesto nakonec souhlasil. Návnadu tentokrát umístili poblíž dřevěné stodoly. V případě neúspěchu měl mít Wilibald možnost nalézt útočiště za těžkými dřevěnými vraty. Jaké by však byly opravdové šance uniknout rychlonohé šelmě, navíc podrážděné útokem - to se nikdo neodvážil pomyslet.

Vše bylo připraveno podle plánu. Starý muž přivázal ke stromu návnadu, opět mladou ovci, a ukryl se poblíž stodoly. Noc proběhla bez jakýchkoliv událostí. Zato druhý den ráno vyprávěla v Želnavě hradní posádka, že v okolí Hausbegu se potuloval medvěd, drápy rozryl bránu a snažil se dostat do přilehlého chléva. Wilibald hned poznal kolik uhodilo: „Ne medvěd, ale ten, na kterého čekám", pravil zachmuřeným hlasem. Pak již neřekl ničeho, jen celý den čistil pušku a večer se vypravil ku hradu. Slunce se pomalu ztrácelo za obzorem, když tulák stál připraven nedaleko hradní brány. Vtom se z lesa ozval podezřelý šramot. Wilibaldovi se zrychlil tep a na čele vyrazil studený pot. Přesto se snažil zachovat si chladnou hlavu.

„Jen pojď blíž," zašeptaly jeho rty, „kulka pro tebe je už ulita." Jakoby jej vlk zaslechl. V křoví se ozval praskot a na palouku před branou se objevila obávaná šelma. Oči jí divoce žhnuly a mohutnými skoky se blížila ke střelci. Wilibald, přemáhaje chvění rukou, rozvážně zamířil a stiskl kohoutek. Zazněl ohlušující výstřel a zároveň učinil vlk poslední skok. V záblesku výstřelu se po hradních stěnách roztančilo tisíce stínů. Vlk se řítil stále vpřed. Kulka ho totiž nezasáhla mezi oči, ale roztříštila mu dolní čelist. Přestože ochromena, zbývalo šelmě dosti sil, aby se na starého muže vrhla. Ten duchapřítomně mávl před sebe rukou a ucítil stisk zubů na předloktí. I se zničenou čelistí bestie útočila dál. Wilibald hmátl po dýce, kterou nosil za opaskem. Vzchopil se a bodl vlka do boku. Ten zavyl bolestí, ale ruku nepustil. Wilibald bodal do šelmy jako zběsilý. Ta konečně své sevření povolila a s dýkou mezi žebry dala se na útěk. Z okolních stavení vyběhlo mezitím několik lidí. „O mne se nestarejte, musíme za ním", sípal Wilibald utahujíc si kolem ruky prozatímní obvaz. „Rychle, doneste někdo pochodeň, ať vidíme na stopy!"

Objevilo se světlo a přiběhl psovod se dvěma ohaři. Ti se štěkotem vyrazili po vlčí stopě. Ostatní za nimi. Tu a tam nacházeli krvavé skvrny, na blátivých místech pak otisky vlčích tlap. Stopa mířila ke hřbitovu a končila u Hubertova hrobu. Pověsti o duši lovců tedy nelhaly!

„Kopejte, rychle kopejte, nesmíme ztratit ani chvíli!", pobízel Wilibald vzrušeně. Motyky zazvonily o kamení a zakusovaly se do země. Hrob se otíral do své původní podoby. Zanedlouho zazvonilo železo o víko rakve. Mezitím dorazil na hřbitov také narychlo přivolaný kněz. Hlasitě pronesl modlitbu a dal pokyn k otevření. Víko zapraštělo a se sténáním odskočilo. Přítomní zděšeně hleděli dovnitř, kde namísto těla Hubertova leželo tělo vlčí a z boku mu stále trčela dýka. Kněz pokropil bestii svěcenou vodou. Sotva se ho dotkly první kapky, rozpadlo se tělo okamžitě na prach. Kletba byla zrušena.

Život v Želnavě se pomalu vracel do starých kolejí. Wilibald získal slíbenou odměnu a žil prý zde až do své smrti.

Autor: Ing. Bohumil Vácha
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!