Tři králové na Třístoličníku
Kdysi dávno, v prastarých pohanských dobách, sešli se jednou tři králové, aby určíli hranice svých zemí: Čech, Bavor a Rakouska. Ve skále měli vytesána tři křesla, takže každý král seděl při rokování ve své vlastní zemi. Měli s sebou rovněž velkou družinu, kterou lov zlákal k prohlídce okolních lesů. I stalo se, že tito mužové dorazili až k Plešnému jezeru. Začali zde lovit a měli štěstí. Velcí, krásně zbarvení pstruzi se nechali snadno chytat a muži je bez námahy vyhazovali na břeh. Pak rozdělali oheň, ryby vhodili do pánví a začali vařit. Co se však nestalo! Jak se voda ohřívala, ryby se stávaly čílejšimi a čílejšími a vesele s sebou v pánvi mrskali. Jako by jim vřící voda nejenže vůbec nevadila, ale ještě jim byla příjemná.

To už propadli lovci strachu, protože na něco podobného nebyli zvyklí. Náhle se od jezera ozval šum, který přešel v burácení, hvizd a kvílení. Voda v jezeře bouříla a tříštila se o okolní skály. Avšak na stromech stojících poblíž jezera se nepohnul aní lísteček, na nebi nebylo jediného mráčku, nezafoukal ani slabý větřík. Jezero bouřilo víc a víc - nastalo burácení, že si všichni mysleli, že se snad okolní skály zhroutí a jezero je pohltí. Do toho se ozval zřetelný hlas: "Ještě nejsou všechny doma, ještě nejsou všechny doma..."

V lovcích by se krve nedořezal. Popadli pánve a celý jejich obsah i s rybami vylili zpátky do jezera. Okamžitě se jezero utišilo, nastal klid a měsíc krásně osvětloval okolni krajinu. Muži zůstali sedět na břehu nepohnutě až do rána. Samou úzkostí nikdo z nich nepromluvil, dokud se neukázaly první sluneční paprsky. Jakmile se zcela rozbřesklo, okamžitě skočili na koně a ujížděli, co jim síly stačíly. O děsivé noci potom vyprávěli svým králům, kteří les prokleli a opustili. Les poté zůstal na dlouhé časy věčnou pustinou.

Pomník Adalberta Stiftera
Stojíme-li na hrázi Plešného jezera a pohlédneme vzhůru na vysokou Jezerní stěnu, můžeme za pěkného počasí uvidět svislou čárku, lépe řečeno silnější pravidelný svislý útvar. O jeho rozměrech si vytvoříme představu, máme-li možnost zároveň spatřít návštěvníky, kteří se zde pohybují. Jedná se o pomník Adalberta Stiftera postavený k uctění památky šumavského spisovatele v letech 1876 a 1877.

Výstavbou pomníku byl pověřen kameník Josef Paleczek z Jelenich Vrchů. Paleczek si k práci vybral dále čtyři pomocníky, kteří rovněž pocházeli ze stejné osady (Johann Saumer, Franz Saumer, Josef Schroder a Franz Stiny). Kameníci začali připravné práce na jaře 1876. Nejdříve postavili u jezera jednoduché obydlí, boudu, v níž měli přebývat. K jezeru postupně dopravili veškeré potřebné nářadí: Pily, sekery, klíny, lana motyky, speciální dláta a kamenická kladiva. Dřevo na lešení poskytl kníže Schwarzenberg. Za základ obřiho pomniku posloužíl jeden balvan z Jezerní stěny, dále bylo použito mnoho těžkých žulových bloků, které za pomocí válců a lan dopravili na misto stavby. Kamenné kvádry opracovávali od rána do večera.

Občas sestoupili dolů do Lackenhauser k Rosenbergeroví - jak se tehdy říkalo "na holbu bavorského piva". Domů do Jeleních Vrchů chodili v sobotu, aby doplnili zásoby jídla. V zimním období práci přerušili - vždyť na vrcholu Plechého bývají až tři metry sněhu. Jakmile to na jaře příštího roku bylo možné, vrhli se opět do díla. V srpnu 1877 již prováděli dokončovací práce - vyspárovali kamenné bloky, vytesali nápisy a zarovnali vyhlídkovou plošinku. Na pravém okraji této plošinky vytesal každý dělník do skály inicíály svého jména.

Josef Paleczek se zavázal, že se po celou dobu budování pomníku nebude holit. Vrátil se domů s dlouhým plnovousem. Slavnostní odhalení pomníku se konalo 26.srpna 1877 za velkého množství návštěvníků, mezi ními bylo i mnoho významných osobností. Na břehu jezera vyrostly chvojím kryté výčepy a ticho kotliny přerušily na čas hlučné haldy lidí.

Pomník měl však také své odpůrce. Původně měl být předán do péče Horni Plané, jakožto rodišti Adalberta Stiftera. To však obec odmítla. Jordan Kajetan Markus, iniciátor výstavby pomníku a hlavní řečník na slavnosti, jej poté věnoval "všemu obyvatelstvu Šumavy". Jeho bratr prodával při odhalení pomníku Stifterův životopis, ale protože pro prodej neměl úřední povolení, strávil několik dnů ve vězení. Také pět stavitelů pomníku oslavovalo s velkým nadšením. Dostali darem velký sud piva a zůstali v lese u svého díla ještě celý týden. Každoročně pak vystupovali společně k pomníku, aby si přípomněli život, který zde téměř dva roky vedli. Jak postupně umírali, Franz Saumer vždy vystoupil k pomníku a začernil počáteční písmena jména zemřelého. Saumer zůstal ze spolutvůrců naživu jako poslední (zemřel v roce 1937), takže jeho iniciály FS zůstaly dodnes nezačerněné.

Na pomníku vidíme v němčině tyto nápisy: