Úvodní text
Jaro již zcela otevřelo dveře a objalo nás svou mohutnou a intenzivní náručí. Toto období, které přichází po dlouhé zimě, dává lidem chuť a sílu k mnoha aktivitám. Jaro na Lipenském jezeře také přináší mnoho radosti lidem, kteří jsou často nazýváni tichými blázny. Mezi tuto „elitu“ patřím i já a mnoho lidí, mě blízkých. Sobota s datem 30. 4. 2005 nás obdarovala v našich hektických životech dnem, který jsme si vychutnali beze stresů a sousta klidu jsme hltali plnými doušky. Následující řádky Vám nabídnou pohled a zároveň pozvánku na podobný způsob užívání si v našem krásném koutku republiky.

Jarní uvádění
Jaro již zcela otevřelo dveře a objalo nás svou mohutnou a intenzivní náručí. Toto období, které přichází po dlouhé zimě, dává lidem chuť a sílu k mnoha aktivitám. Jaro na lipenském jezeře také přináší mnoho radosti lidem, kteří jsou často nazýváni tichými blázny. Mezi tuto "elitu" patřím i já a mnoho lidí, mě blízkých. Sobota s datem 30.4.2005 nás obdarovala v našich hektických životech dnem, který jsme si vychutnali beze stresů a sousta klidu jsme hltali plnými doušky. Následující řádky Vám nabídnou pohled a zároveň pozvánku na podobný způsob užívání si v našem krásném koutku naší země.

Nestresový stresový
O pár řádků výše jest psáno o klidu a nestresovém dni, ale musím se přiznat, že start naší seance nebyl ani trochu klidový. Ráno jsem se probral z divokého večírku předešlého dne. Stavy, které Vás přepadnou po podobně prožité noci, nemusím mnohým z Vás detailněji popisovat. Snad jen abstinujícím spoluobčanům nastíním takový stav několika slovy. Bolest hlavy, závratě, podivný chaos ve Vašich útrobách, třesot končetin a zpomalené reakce na vše, co se děje kolem Vás. S tímto stavem jsem začal bojovat hned po krkolomném opuštění mého lože. Spolykal jsem pár zázračných léků proti bolestem čehokoli. Ranní hygiena přišla neméně vhod. Následoval výlet s Montíkem do lesíka, blízkého našemu bydlišti. Po vyvenčení jsem se jal v rychlosti připravovat něco dobrého k večeři z důvodu naplánování našeho návratu z rybolovu na pozdní večerní hodiny. Můj stav se lepšil každým okamžikem a já věděl, že chvíle, kdy budu schopen si dojet pro mou malinkou Vanessku k babičce, která plnila funkci pečovatelky a chůvy při mém tažení předešlou nocí, se blíží mílovými kroky.

Hotovo, vyrážíme!
Vanesska měla při mém příjezdu upřímnou radost a to že jdeme na rybky věděla po několika málo okamžicích celá ulice. Oběd u babičky byl rychlý, nicméně vydatný a mým stavem výrazně pohnul směrem k normálu. Při nasedání do auta mi mobilní telefon oznamoval, že můj přítel Petr alias Cobra je již na předem smluveném místě. Další řádky došlé sms mne pak upozorňovaly na to, že má dokonce již nahozeno. To byla adrenalinová injekce do našich těl. Vanesska, Montík a já jsme svá těla dokázali přinutit k obdivuhodně rychlým úkonům. Vyrazili jsme!

Fotit se nebude?
Cobra byl v dobré náladě. Společnost mu dělal jeho dobrotivý děd se svým psíkem Benjeem. Náladu jsem jim zkazil já, při zjištění, že parťák Cobřík nezařadil do seznamu věcí, pobraných na sobotní rybačku, náš foťáček. Při tomto zjištění se do mého těla opět navrátil onen třesot z rána. Chudák Cobra kroutil očima a bylo na něm zjevné, že než aby mne ještě pár vteřin poslouchal, pro fotografický aparát raději dojede. Vanesska cestou od babičky spokojeně usnula a bylo proto ušetřena pár ostrých výroků z našich úst. Ušetřen však nebyl děda a očima na mne koulel o poznání více, nežli samotný Cobra.

Jak tomu je pod Kobylnicí? (vlastně bylo - pzn. 20.03.2009)
Při celkovém zklidnění situace a faktu, že digiťáček je již mezi námi, jsem začal vnímat místo, určené pro náš rybolov. Plácek pro naše "drancování" místních vod nebylo příliš vzdálené od našich bydlišť. Všichni zúčastnění se zabydleli v obci Lipno nad Vltavou a onen kus břehu, kde jsme spočinuli s udicemi v ruce, potažmo v rybářských vidličkách, se nalézá na levém břehu lipenského jezera pod osadou Kobylnice a je ještě pozemkem místního autocampu. Břeh pokrytý jarním porostem vesele se zelenajících travin klesá pozvolna do útrob lipenského vodního masívu. Bahnité dno dává naději rybychtivým spoluobčanům na solidní úlovek. K tomu, jaký byl ten náš se dostaneme posléze. Od naší poslední návštěvy se dost výrazně zvedla hladina a proto byl zhruba třímetrový pás prošpikován travinou, se kterou si však podobně ostřílení "harcovníci", jakými jsme my, nedělají žádných vrásek :o). Za našimi zády se rozprostírá louka (dnes, 20. 03. 2009 tomu tak již není - stojí zde komplex Lipno-Point), kterou brázdí nespočet turistů a výletníků. Na nich je vidno, jak dychtivě nasávají atmosféru razantně probuzeného jara. Po našich levicích je vidět obec Lipno. Střechy jejích domů na nás láskyplně odrážejí sluneční paprsky, které nás zamilovaně hladí po našich, zimou ošlehaných tvářích. Pohodlně se zavrtáváme do našich sedaček z výprodeje a důležitě na sebe pomrkáváme, jak je na tom našem rybářském světě príma. Zahmouřím okem a pohledem přelétnu jezerní hladinu tak, že skončím na protějším břehu, kde spatřím nemnoho budov, patřících pod osadu Nové domky. Od nedaleké vrby k nám doléhá "zpěv" místního žabáka. Zvuk je monotónní a dokáži si představit jak po něm pachtí žabí princezny… kvak, kvak, kvak…. Na hladině přímo přede mnou přistává nádherný párek kachen a já si již nyní uvědomuji, že tento den bude zcela nevšední. Náladu nám mohlo zkazit snad jen počasí. Při pohledu na oblohu jsem se zalekl. Přímo nade mnou se v mírném vánku pohupoval mrak a ze západu se tlačil jeho hodně velký bratr. Obavy z nenadálého deště se však brzy rozptýlily a našemu štěstí tak nestálo nic v cestě.

Další hráči na scéně
Cobra se definitivně rozhodl, že než aby poslouchal moje výtky, vyrazí pro již zmiňovaný fotoaparát. Mezitím se telefonicky spojil se svou drahou polovičkou a přesvědčil jí, že strávené odpoledne v naší společnosti bude ta nejlepší volba. Do auta nasedal již s úsměvem. V tu dobu jsem již máchal svou návnadu v lipenských vodách a pohodlně jsem se zavrtal do svého sedátka. Vanesska stále spokojeně užívala spánku a všechny ty hektické minuty pomalu přecházely do naprostého klidu balzamující moji duši. Z klidu mne vyrušil až klakson dalšího přítele. Podmanivý zvuk mne donutil prudce se otočit. Uzřel jsem Richarda alias Nea. Ten dorazil na rybářskou párty s téměř celou svou rodinou a naším společným kamarádem Fáfilem. Neo a jeho parta se utábořil nedaleko nás a to, že to bude párty jak se patří bylo zřejmé hned po několika málo vteřinách. Z Neova auta se klubalo spoustu neuvěřitelných věcí. Kytara, konvice na kávu, proviant, přepravka s lahodným pivečkem a v neposlední řadě i rybářská výstroj. Všechno to leželo vedle auta v neuvěřitelně krátké době. Neova žena s Fáfilem se hned pustila do "svozu" dřeva pro rozdělání táboráku. Mezitím dorazil Cobra se slovy, že jeho rodina je mu v patách na kolech.


Z hektických chvil jsme pomalu přecházeli do naprosté pohody a klidu. Po mé levici i pravici bylo možno uzřít veselou partičku, které naplno nasávala jarní atmosféru. Hlásiče pomalu začaly signalizovat přítomnost ryb v blízkosti našich návnad. Tedy všechny hlásiče mimo těch mojich. Při jednom z pronikavých zvuků elektronických čihátek jsem se ohlédl po Cobrovi. Ten pohotově přiskočil k beroucí udici a tvrdě zasekl. Tak tvrdě že si špičku prutu málem zapíchl do zeminy za jeho zády. Propukl všeobecný smích. Cobra se nesmál, jen kroutil hlavou a přesvědčoval se, že při příštím záběru se již nebude lekat a zásek provede s větším citem… další tři záseky vypadaly podobně. Ač se Cobra snažil, žádná rybka doposud neměla tu čest spatřit tu veselou partu na břehu.

Rybaření pro všechny
V tu dobu dorazila již Cobrova drahá polovička s jejich krásnou dcerkou Lindou a synovcem Adámkem. Stihla ještě jeden zběsilý zásek svého přítele a to docela zblízka. Nechápavě zakroutila hlavou a jala se starat o potomstvo všech zúčastněných. Přesvědčila Cobru, že nejlépe se naše děti zabaví tím, že jim půjčíme také nějakou udici. Cobra měl v záloze připraven prut na plavanou a jen s těžkým srdcem se díval, jak se jeho synovec zdokonaluje v nahazování. Oběma mladým slečnám (ano, Vanesska je probuzena) jsme připravili proutek, na jehož konci byla uvázána tkanička. Děvčátka se tvářila náramně důležitě a v jejich krásných kukadlech bylo vidět nadšení a přesvědčení o brzkém úlovku.

První šupiny
Skutečný úlovek se podařil Cobrovi. Opět nás probudil pronikavý zvuk hlásiče, po němž bylo možno spatřit plynule se zvedající čihátko. Cobra si dal na záseku záležet, takže se neopakovalo zapíchávání špičky do břehu. Na mnou položenou otázku „Je tam?“, odsekl rybář Cobra stroze: „Nevím, asi ne“. Ale byl tam. To že si chytající nepovšiml žádného odporu na konci vlasce bylo vysvětleno posléze. Úlovek nepatřil do řad trofejních, ale nás to potěšilo stejně, jako kdyby vytáhl okouna kapitálního. Jak čas plynul začalo to kolem mne "hvízdat" jako na pastvinách. Kolegové kolem mne začali zběsile zasekávat a s jejich činností přicházely i další rybářské úspěchy. Cobrovi uvíznul na udici ještě nějaký ten okoun ale úlovek dne byl na programu po mé pravici. Neo zrovna sledoval počínání své drahé ženy, když se náhle ozval pronikavý tón jeho hlásiče. Zprvu šlo jen o malinkaté potáhnutí, ale už při něm se Neo, vzdálen přibližně 10 metrů od své udice, napřímil. Poté nás začalo čihátko hlasitě upozorňovat na jarního kapříka. Neo se odhodlal k fascinujícímu běhu. Popravdě řečeno, běžet jsem ho viděl snad podruhé v životě. Zadýchán dorazil ke svému prutu a o pár vteřin později byla rybka jeho rázným a přesto jemným zásekem lapena. Začal "tuhý" boj. Lovec se zprvu začal otáčet a huhlal něco o podběráku, ale nakonec usoudil, že kapra juniora zvládne i bez této rybářské pomůcky. Po pár desítkách vteřin již bylo možno pozorovat kruhy na hladině. To zvěstovalo, že boj je u konce a šupináč to již vzdává. Rybka byla po nutném fotografování vrácena zpět do své domoviny. Poté se všichni vrátili do svých pohodlných křesílek a spokojeně si pobrukovali písně, kterými nás obdarovávala kolegyně Jana.

Krmíme, tentokráte sebe
Další činnost byla orientována na naplnění našich žaludků. To jak pojal rybačku toho dne přítel Neo bylo impozantní. Zásoba proviantu jeho družiny, by obstála i před regimentem vyhladovělých bojovníků za práva žen v muslimsky smýšlejících zemích. My s Cobrou jsme sice byli střídmější, leč něžné pohlaví o nás pečovalo s povahou jemu vlastní. Párečky, klobásy a podobné pochutinky pro nás připravovala děvčata s láskou a naše žaludky jim děkovaly zřetelně a se vší úctou. Nepapkal se i čtyřnohý Montík. Ten mimo jiné připravil tetku Cobrovou o zásobu slaných tyčinek a dalších různých keksíků. Já si v tu dobu uvědomoval, že jsem prožil s mou dcerou a věrným druhem Montíkem další přenádherný den.


Slunko se pomalu schovávalo za obzorem a to byl impuls pro to, abych začal přemýšlet nad odjezdem domů. Vanesska, zcela zmáčena lovením ryb na provizorní udici, kde vlasec zastupovala jakási tkanička, vypadala unaveně, leč náramně spokojeně. Montík sotva držel víčka, překrývající jeho vyvalená kukadla. Sbaleno bylo v pár okamžicích a já se pln nevšedních zážitků navracel k domovu. Co na tom, že můj úlovek byl nulový? Relaxační úlovek byl nesmazatelný...