Část 8. - Tři proměny Frymburka

Zpráva o tom, že 28. října 1918 byl vyhlášen samostatný československý stát, došla do Frymburku až následujícího dne z Vyššího Brodu. Po celodenním napětí svolali Němci na večer do vyšebrodského hotelu Panský dům schůzi, kde Frymburk zastupovali Ludwig Kraupatz a Augustin Klinger. Schůzi řídili poslanec Dr. Wichtl z Vídně a okresní hejtman Schöbel z Kaplice. Přítomni byli zástupci všech devatenácti obcí vyšebrodského soudního okresu. Na této schůzi bylo dohodnuto, aby bylo požádáno o připojení Vyšebrodska k budoucímu Deutsch-Österreich a na závěr delegáti jednotlivých obcí složili slib věrnosti tomuto dosud neutvořenému státu do rukou vyšebrodského opata Pammera. Hned příští den, 30. října 1918, se začalo úřadovat pouze německy a byl přerušen veškerý styk s českým vnitrozemím.

Ve Frymburku, stejně jako v okolních obcích, byla vytvořena jednotka volkswehru, což byla ozbrojená jednotka Němců, kteří se postupně vraceli z války. Ve Frymburku měla tato jednotka volkswehru asi třicet mužů a velel jí Ludwig Kraupatz. Jak napsal německý kronikář Frymburku: “Střídavě drželi stále několik stráží v noci“ a ještě k tomu přidal, že tato mužstva byla vyplácena z Lince. Okresní hejtman Schöbel z Kaplice, pod níž Frymburk patřil, velel více než 700 členům volkswehru, kteří měli 600 pušek, 16 kulometů, 10 pistolí a 75 tisíc nábojů. Německý poslanec Dr. Wichtl ve Vídni vytvořil 31. října 1918 Šumavskou župu a prvního listopadu 1918 se prohlásilo německé Rakousko jako svobodný stát a Šumavská župa se měla stát jeho nedílnou součástí. To však odporovalo zemské hranici, která se v okolí Frymburku ustálila již kolem roku 1256 do podoby dnešní hranice s Rakouskem. Počátkem listopadu 1918 bylo v českobudějovickém policejním sboru rozhodnuto podniknout vojenský zásah proti kaplické skupině volkswehru. V bojovém střetu u Kaplice mělo československé vojsko tři setniny a čtyři děla a čtvrtá setnina vedená Urbanem pokračovala po železnici až do Vyššího Brodu. Československé vojsko se ubytovalo v Panském domě, i když Urban chtěl obsadit Lipno a Frymburk. Předešlo jej však 14 zástupců obcí ležících nad Vyšším Brodem, kteří přišli složit slib věrnosti československému státu. Mezi nimi byl i frymburský starosta Greipl. To vše se stalo 4. nebo 5. listopadu 1918. Pak zůstal Frymburk a okolí „zemí nikoho“, neboť další československá jednotka, která přijela obsadit soudní okres Horní Planá, se objevila v Černé až 29. listopadu 1918.

Ve Frymburku bylo po této zprávě svoláno obecní zastupitelstvo a spolu s ním i jednotka volkswehru. O situaci vypovídá zápis z německé frymburské kroniky: “Bývalý starosta Greipl pronesl pevnou, zásadní řeč. Proč se máme nyní vzdát bez boje poté, co jsme dlouhá léta bojovali za vlast a snášeli válečnou nouzi? Jasně planoucí nadšení zachvátilo všechny! Ne, naší domovskou obec nedostanou. Němci byli naši předkové, kteří zúrodňovali půdu a my chceme zůstat Němci. Přišli muži volkswehru z Vyššího Brodu a Dolního Dvořiště a doufali jsme v pomoc z Horních Rakous. K obsazení obce ale nedošlo. Muži z volkswehru ze sousedních obcí odešli opět domů. Posel z Lince přinesl zprávu, že žádná pomoc by odtamtud nemohla přijít. Být odkázáni sami na sebe, to by byl každý odpor jenom zbytečným proléváním krve. Zbraně byly odvezeny do Leonfeldenu a my musíme být důstojní věcí, které přijdou.“ V prosinci 1918 postihla Frymburk „španělská chřipka“, a tak v jediném dnu bývaly tři až čtyři pohřby. Škola byla zavřená a všichni tři duchovní byli upoutáni na lůžko. Pohřbívat musel výpomocný duchovní z rakouského premonstrátského kláštera ve Schläglu. „Jaké štěstí, že epidemie netrvala příliš dlouho“, zapsal kronikář. Na věži frymburského kostela sv. Bartoloměje zůstal po válce jediný zvon. Umíráček, který volal ke mši, sloužil při pozdvihování i na poslední cestě. Mnoho frymburských občanů se připravovalo na útěk do Rakouska a ostatní ukrývali zásoby potravin. „Bylo zabito mnoho prasat, aby nepadla do rukou postupujícím vojákům“, čteme v záznamech. Postupujícími vojáky byla myšlena československá armáda. Do Frymburku přišli první českoslovenští vojáci před polednem Štědrého dne. Byla to patrola z Černé, která pátrala po vojenských uniformách a zbraních. Definitivně přišla československá vojenská jednotka do Frymburku až 21. ledna 1919. Byli to příslušníci bývalého 91. pěšího pluku, kde za války sloužilo mnoho frymburských občanů. Jednalo se zhruba o sto vojáků a důstojníků. Důstojníci se ubytovali u Klingera a u slečny Robitschkové. Kulometná rota se ubytovala v tělocvičně školy a pěšáci po hospodách a několika soukromých domech. Po ubytování zahájila československá vojenská jednotka ihned pochůzky podél státní hranice s Rakouskem. Dva týdny po příchodu československého vojska do Frymburku, 4. února 1919, slavil Frymburk slavnost navrátilců, tedy frymburských občanů, kteří se živi vrátili z války domů. Dopoledne byla slavnostní mše svatá za mrtvé a odpoledne slavnostní shromáždění živých v hostinci Hvozd.

Když se začátkem května 1945 přiblížila fronta k Frymburku téměř na dostřel, tu přijel okresní vedoucí NSDAP se zprávou, že Frymburk bude bráněn do „posledního dechu.“Tehdy to byly frymburské ženy, které řekly nahlas, že „Frymburk si nepřeje, aby obec byla bráněna.“ Byl to zřejmě rozum, který je k této větě dohnal. Přesto zejména frymburský most byl obsazen německou armádou. Dle slovosledu lze usoudit, že to vše se stalo v sobotu 5. května 1945. O neděli šestého května 1945 máme téměř reportážní záznam:

„V půl desáté dopoledne bylo nám řečeno, abychom šli do sklepů, že od Přední Výtoně přijíždějí tanky. Ale jen málo lidí šlo do sklepů a všichni se ptali, zda budou uzávěry uzavřeny. Jeden nadporučík a jeden poručík stáli připraveni bránit most. Jeden kulomet střílel na tanky, mohl být umístěn venku u Sviňského rypáku na levém břehu Vltavy. Američané jeli také se samohybnými děly po silnici k prvním domům. Lidé, kteří šli z Dětského domova se museli vrhnout na zem. Jeden muž byl zraněn. Dvě německá auta přijela po mostě a vzala s sebou z mostu důstojníka. Odjeli směrem k Malšínu. Byly vylomeny dveře do věže a směrem k Výtoni byl vyvěšen bílý prapor, kulomet utichl. Americká pěchota šla přes pole poněkud před prvním tankem. Velitel Volkssturmu, místní vedoucí NSDAP a starosta nesli vstříc přes most bílý prapor. Američané vystoupili a přijali viditelné předání obce. Lidé stáli na svahu u školy, aby viděli, co bude nyní následovat. Američané prozkoumali most, pokud jde o jeho nosnost. Jeden tank jel opatrně přes most, ale probořil se před prvním pilířem. Leží ještě dnes na břehu. Bílý prapor na kostelní věži byl stažen a zástupci Američanů vešli nyní do obce.“

Přímo v těsné blízkosti Frymburku skončily druhou světovou válku hned tři poražené armády. Byla zde přirozeně poražená německá armáda, pro které Američané zřídili podél silnice z Frýdavy na Svatý Tomáš „velký zajatecký tábor“, kde bylo asi pět tisíc německých zajatých vojáků. Svou válečnou cestu po boku německé armády ve Frýdavě také ukončila maďarská sanitní jednotka v síle asi 400 vojáků. Na levém břehu Vltavy, přímo ve Frymburku „U Puffru“, skončila RONA, kterou spíše známe pod názvem Vlasovci. Byla složena ze sovětských válečných zajatců, kteří se na závěr druhé světové války dali naverbovat na stranu fašistického Německa. Všechny tři poražené armády měly hodně koní a tak pro frymburské „bylo lehce získat koně.“O osudu Vlasovců, kteří byli zajati Američany ve Frymburku jsem se dověděl ze svědectví jednoho z mála Vlasovců, který přežil a později žil v Kanadě. Frymburský německý kronikář psal o Vlasovcích jako „Rusové, kteří s námi bojovali.“

Do Frymburku došlo asi sedm set Vlasovců. Byli to příslušníci druhé divize RONA. Jejich výcvik začal v polovině ledna 1945 ve výcvikovém táboře Heuberg ve Württembergu. Dvacátého dubna 1945 začal jejich ústup do Jižních Čech. Největší skupiny druhé divize RONA skončili druhou světovou válku v Mirkovicích a v Netřebicích. Vlasovci v Mirkovicích byli zajati Rudou armádou, v Netřebicích je sice zajali Američané, ale drtivá většina z nich byla předána také Rudé armádě. Nejlépe dopadla skupina Vlasovců ve Frymburku, když 7. května 1945 proběhlo na americkém velitelství ve Světlíku jednání s frymburskými Vlasovci. Výsledkem byl „tichý souhlas, že se budou v malých skupinkách v civilu vytrácet do Rakouska.“ Americká armáda, která šestého května 1945 přišla do Frymburku, byla prvosledovou „frontovou jednotkou“ třetí americké armády generála G. S. Pattona a příslušela k 26. pěší divizi, které velel generálmajor W. S. Paul. Většina amerických vojáků jen projela Frymburkem a večer „osvobodila Ostrov u Malšína.“ Tanky zůstaly před frymburským mostem ve Frýdavě. Ve farním kostele sv. Bartoloměje ve Frymburku sloužil 6. května 1945 německý farář Petr Dolzer „pro katolíky americké armády v kostele mši svatou se svatým přijímáním.“ Večer 6. května 1945 byl vyhlášen zákaz vycházení německého obyvatelstva Frymburku a zastaven provoz frymburské pošty. Prvosledová jednotka americké armády se ubytovala v „civilních domech na náměstí a osmého května 1945 byla sloužena prvá poválečná mše svatá pro frymburské Němce.“

Pravděpodobně v této prvosledové jednotce americké armády ve Frymburku byl Richmond Crawford, který vzpomínal: “O půlnoci ze 7. na 8. května 1945 skončila válka a já v tu dobu měl za úkol hlídat most přes řeku v nějaké vesničce. Už nevím, jestli to byl Frymburk nebo Horní Planá.“ Prvosledové jednotky americké armády měly mapy z roku 1939, tedy po Mnichovu, a proto ve Frymburku postupovaly podle „Zásad pro obsazené Německo“ a pravděpodobně ani nevěděli, že jsou na území Československa. Ve Frymburku byl dále starostou Josef Danko a „školáci a větší děvčata vidím jezdit na koních s americkými vojáky.“ Nejen tuto větu zaznamenal po 6. květnu 1945 německý kronikář Frymburku. Mimo jiné i napsal: “Jeden četník vzal poboční zbraň a hodil ji na ulici. To může vítězi zajisté poskytnout, přesto moje srdce krvácelo... Vidím, jak jsou páleny prapory s hákovým křížem...“ Podle frymburského antifašisty Leopolda Lespolda fašistický starosta Josef Danko „vítal americká vojska v domnění, že nastanou takové poměry a svoboda pro Němce jako za prvé republiky.“ Teprve jedenáctého června 1945 přišlo do Frymburku deset příslušníků československého Sboru národní bezpečnosti (SNB = policie). Pro historii uvádím jejich jména: Kabeláč, Mareš, Kocar, Kuneš, Smetana, Bečvář, Máca, Matějíček, Kolář a Zadražil. Americké prvosledové jednotky byly více nakloněni Němcům než Čechům. Hlavní „zásluhu na tom měly frymburské Němky a alkohol.“ A tak „bez vědomí velitelství amerického vojska neměli příslušníci SNB vykonávat samostatně službu a provádět zatčení.“ O tři dny později, 14. června 1945, obnovil nově vyslaný český poštmistr Jan Čenec provoz frymburského poštovního úřadu a 17. června 1945 přišla do Frymburku jedna rota československé armády, které velel poručík Kejla.

Československé vojsko bylo ubytováno ve frymburské německé škole a americká armáda za Frymburkem v bývalém táboře Německé pracovní služby RAD. Mezi silnicemi na Krumlov a Malšín vytvořili Američané „pohřebiště“ německého válečného materiálu a munice. Americké vojenské úřady nerady respektovaly na svém okupačním území svrchovanost československé armády a snažily se jejich působnost omezovat. Frymburští Němci situace plně využívali a mnozí z nich se za jedinou noc přestěhovali s veškerým majetkem do Rakouska. Předseda Okresní správní komise Mirko Sedlák jmenoval 28. června 1945 ve Frymburku za předsedu Místní správní komise Jakuba Metličku, studenta z Č. Budějovic. Tím byl prakticky převzat Frymburk a začaly zde platit československé zákony V září 1945 byla ve Frymburku jednotřídní česká škola „v budově za kostelem, kde byla před okupací česká menšinová škola.“ Prvním učitelem byl Jan Kubát, ale již v polovině září, tedy po dvou týdnech, byl vystřídán učitelkou Annou Jankovou. Postupně přichází do Frymburku i první „civilní“ čeští dosídlenci, zejména národní správci po německých obchodnících a živnostnících. V říjnu 1945 dochází i ke změnám na radnici. Novým předsedou Místní správní komise se stává Jan Koclíř a tajemníkem Rudolf Jeřábek. Dvacátého osmého listopadu 1945 začalo ve Frymburku stahování amerického mírového sboru.“Přesuny byly prováděny jen v noci a k prvému prosinci již zde nebyl ani jeden americký voják.“ V tu dobu bylo ve Frymburku a okolí asi 2.500 Němců a 84 Čechů, z toho 27. dětí.

Na situaci na podzim 1945 vzpomíná Jaromír Nekovařík: “V místní vojenské posádce došlo ke změně velitele roty. Na místo poručíka Kejly, který odešel do civilu, přišel poručík Fleischmann, voják z povolání. Během podzimu 1945 byla několikráte přísná pohotovost, takže i my Češi civilisté jsme byli vždy ve škole, kde byla kasárna a společně s vojáky jsme sloužili i před odchodem Američanů někteří nabízeli pytel vojenských bot za pět set korun a také s cigaretami čile obchodovali, ale za těžko dostupnou cenu nebo je měnili za alkohol. Kino sice ve Frymburku bylo, ale nepromítalo se, neboť chyběly nějaké součástky. Ke kultuře zbýval jenom hostinec. Poměrně silní byli národní socialisté, kteří měli členy z řad SNB, zaměstnanců pošty a několika národních správců. Komunisté byli někteří národní správci a několik vojáků. Byli zde i dva sociální demokraté a dva lidovci.“ V lednu 1946 nastalo silné sněžení. Po přívalu sněhu následoval několikadenní déšť, který způsobil silný příval vody. Devátého února 1946 ve Frymburku Vltava tekla přes most a bylo nebezpečí, že most odnese. Domy ve Frymburku, které byly blíž u vody byly zatopeny, lidé a dobytek musely být vystěhovány. Od 9. do 11. února 1946 teklo ve Frymburku ve Vltavě 130 až 140 kubíků vody za vteřinu. „Byl to nezapomenutelný pohled“, poznamenal pan Nekovařík. Velké zátopy byly i v Loučovicích. U Hruštic a v Dolní Vltavici byly mosty strženy a odneseny. Byla stržena železniční trať z Lipna a vlaková doprava byla obnovena až 20. března 1946. Ve farní kronice Frymburku mne udivilo, že do Frymburku dojížděl na koni každých čtrnáct dní z Rakouska farář Effermund Gros, „aby ve Frymburku sloužil mše svaté.“

Rozhodně mě nepřísluší a ani nechci hodnotit celostátní událost s odstupem necelých dvaceti let. Přesto se však tomuto tématu nemohu vyhnout. Berte tedy tento čas jako pohled na událost, kterou teprve zhodnotí budoucí generace. Musíme si totiž, ať chceme nebo nechceme, přiznat, že ve Frymburku byla nejen silná Komunistická strana Československa, která měla obsazeny téměř všechny „klíčové pozice“, ale i jednotka Lidových milicí, pomocníků Pohraniční stráže a další, kteří „pevně stáli na hranici míru a socialismu.“ Další občané Frymburku, stejně jako v celé republice, se uzavřeli do své rodinné ulity, snažily se s režimem nedostat do konfliktu třeba i proto, aby se jejich děti dostaly na střední školu nebo jim byla dána dotace na stavbu rodinného domku. Pravdivé informace o událostech 17. listopadu 1989 v Praze se do Frymburku dostaly téměř s týdenním zpožděním a tak vznik Občanského fóra ve Frymburku byl provázen i se strachem, „jak to nakonec dopadne.“

Nejen celostátně, ale i ve Frymburku, se „vedoucí úloha strany“ zhroutila během několika dní jako domeček z karet. Nepřísluší mi dělat soudce, kdo se rychle „překabátil“ a přešel na druhou stranu, odhodil „rudou legitimaci“ a kdo „jen se přizpůsobil novým pořádkům.“ Z odstupu historicky velmi krátkých let je však dle mého názoru třeba konstatovat, že „něžná revoluce 1989“ napomohla Frymburku k nebývalému rozmachu a rozkvětu. Zcela určitě jsou ve Frymburku lidé, a je to zcela přirozené, kterým se mnohé z polistopadového vývoje nelíbí. Mnozí z nás si bláhově mysleli, že vše půjde hladce a mnohem rychleji, ale v každém z nás, ať chceme nebo ne, je oněch čtyřicet let „reálného socialismu.“ Nerad bych to bagatelizoval, ale většině by se líbilo „socialisticky pracovat a kapitalisticky žít.“

Ve Frymburku bylo po celá století zemědělství hlavní a rozhodující složkou obživy. V roce 1990 pracovalo na Státním statku Frymburk téměř 300 frymburských občanů, kteří převážně se svými rodinami bydleli v nově postavených nebo adaptovaných domech a „statkových bytovkách.“ Odštěpný závod oborového podniku Šumava ve Frymburku měl své farmy mimo Frymburk i ve Světlíku, Milné, Přední Výtoni, Slupečné a Pasečné, středisko těžké mechanizace, pomocné výroby a stavební středisko. Nejen stát si dost sliboval od restitucí, tedy navrácení zemědělského majetku občanům či jejim potomkům. Velmi brzo se však ukázalo, že původní majitelé o půl století zestárli a jejich potomci nejsou ochotni soukromě hospodařit na navrácené půdě. A tak nastala fáze „privatizace“ majetku Státního statku Frymburk společnostem.

Nakonec privatizace Státního statku skončila tak, že stavební výrobu převzala firma FAO Frymburk, levý břeh Vltavy ve Frymburku včetně Světlíku společnost Fragam, pravý břeh Vltavy, tedy Přední Výtoň a Pasečnou, společnost Kerim a dále vznikly samostatné farmy inženýra Valenty na Milné a další fyzická osoba převzala farmu Slupečná, kde došlo ke krachu „až příliš brzo.“ Tři pracovníci statku Frymburk vytvořili z části údržby společnost JPS Frymburk. Zřejmě nejúspěšnější byla privatizace bytového fondu, kde měli při koupi přednost stávající nájemníci a většina občanů Frymburku této příležitosti využila. Nové společnosti nejen podstatně snížily počet dobytka, ale i propustily téměř polovinu zaměstnanců. Jejich hospodaření je odrazem celostátní zemědělské politiky a kulantně řečeno hospodaří „na hranici rentability.“

Dva kantoři. Já vím, že správněji by se mělo napsat učitelé, ale já mám od dětství zafixováno, že těm nejlepším učitelům se říkalo kantoři. Jejich pořadí nejsou stupně vítězů, ale věk. Když přišel mladý učitel češtiny a hudební výchovy Vladimír Klement do Frymburku učit, bylo zde poměrně hodně reemigrantů, kteří neuměli číst a psát. Učil nejen jejich děti, ale často i rodiče. Se zápalem jemu vlastním mi vyprávěl jakou ohromnou radost měl, když děti kdysi negramotných rodičů úspěšně absolvovali maturitu. Snad ještě větší radost měl, když jejich rodiče přišli do obecní knihovny pro svou první knížku. Obecním knihovníkem byl nepřetržitě od počátku roku 1958 téměř půl století. Když začínal jako knihovník ve Frymburku měla knihovna tisíc knih. Dnes jich má devětkrát více. Sám o sobě mi kdysi řekl: „Mám rád lidi a knihy“, a proto po celý život byl kantorem a knihovníkem. Bohužel, když píši tyto řádky, tak již není mezi námi.

Ač nemám hudební sluch již několik desítek let obdivuji lásku, chuť a elán kantorky Ludmily Blochové. Dodnes jsem nepochopil, jak naučila zpívat , výborně zpívat, třetinu všech školních dětí čtyřhlasně ve sboru. Děti do sboru vždy chodily rády nejen pro přehlídky a vystoupení, ale zejména pro onu partu a prázdninová soustředění. Byla to dlouhá řada víkendových výměn s pěveckými sbory, které zpívaly pod odborným vedením obdobných kantorů nadšenců jako je „frymburská Lída.“

Klub sportovních potápěčů ve Frymburku je velice aktivní. Tvoří jej kolem třiceti dospělých a stejný počet dětí do 14 let. Dospělí v dětech pěstují především kladný vztah k vodě. Ty se v základním výcviku učí správně plavat s ploutvemi, potápěčskými brýlemi a správně dýchat se „šnorchlem,“ což někdy trvá dva až tři roky. Od dvanácti let mohou děti absolvovat kurz potápění již s přístrojem a o dva roky později dělají zkoušky pro dospělé potápěče. Z bohaté činnosti frymburského potápěčského klubu na ukázku vybírám čtyři velké akce z roku 1997. Nejdříve na počátku května se potápěli na Korsice a Sardinii, v červnu uspořádali tři turnusy potápěčského výcviku na moři pro děti i dospělé u městečka Rovini v Chorvatsku a v srpnu se dva týdny potápěli u ostrova Murter a Pag opět v Chorvatsku. Rok 1997 plný potápění byl ukončen v říjnu na katamaránu kolem ostrova Elba, kde vedle vraků a soch byly k vidění i korálové útesy a jeskyně plné různorodého života ve všech jeho rozmanitých formách.

Aqualung club Frymburk si od Obecního úřadu ve Frymburku pronajal budovu bývalé školy, kterou hodlají jeho členové přestavět na středisko poskytující služby turistům, jachtařům a mládeži. Nyní se staré třídy mění v pokoje pro turisty, klubovnu pro potápěče a internetovou kavárnu. V přízemí vznikla restaurace a tělocvična se změnila ve společenský sál, jenž v obci chyběl od uzavření kulturního domu. Potápěči poskytli prostor i jachtařskému klubu. Starosta obce s úctou konstatuje: „ Potápěči budovu zachránili a jsou zárukou, že z jejich plánů něco vzejde. Vždy za nimi zůstává kus pořádné práce.“ Aqualung club Frymburk jsem vybral jako příklad moderní organizace, která má ve Frymburku nejen zázemí, ale i dostatek obětavých členů.

Mimo kopané, sportovního potápění a florbalu, které jsou ve Frymburku během posledního desetiletí nejpopulárnější, je zde řada dalších sportovních aktivit, jež přitahují řadu občanů Frymburku, zejména mládež. Již sedmnáct let bojují žáci místní základní školy o titul Sportovec roku. Po celý rok se bodují všechny soutěže, kterých se žáci zúčastní a výhra v této celoroční soutěži má mezi žáky svou váhu. Dvakrát týdně trénuje třicet děvčat sportovní gymnastiku. Zkušené cvičitelky je nejen pořádně protáhnou, ale připravují rovněž na soutěže, odkud se nikdy nevracejí bez medailí. Po 23 ročnících se letos přestěhoval lyžařský závod Tomášská lyže přímo do Frymburku, a děti vozí pravidelně medaile i z atletických a plaveckých závodů, i když žákovský florbal je ve Frymburku současnou jasnou jedničkou. Sportování dětí je zřejmě přirozeným zájmem všude tam, kde jsou organizátoři, a těch je naštěstí ve Frymburku i v současnosti stále dost. Horší to bývá u dospělých, ale naštěstí i zde je Frymburk příjemnou výjimkou. V zimě to bývá tradiční Zimní sedmiboj dvojic, velký zájem se ve Frymburku projevuje o volejbalový turnaj dvojic a v posledních letech si získává popularitu i turnaj v nohejbalu trojic. Příjemnou novinkou je ve Frymburku dívčí kopaná, která má nejen dostatek hráček, ale i diváků. Již téměř třicet let se ve Frymburku hraje tenis, takže vybrat si může každý. Příjemným zpestřením sportovní sezóny jsou i některé netradiční soutěže, které pořádá občanské sdružení Lipno-Dunaj, jako jsou například „ruské boby“ či liga Kulečníkového klubu.

Po roce 1990 se náhle změnil život každého obyvatele Frymburku. Nutno říci, že jen málokdo byl na tuhle změnu připraven, a tak vyvstaly problémy, do té doby pro obyvatele Frymburka nevídané. Pro mnohé občany z Frymburku znamenal největší zásah do všedního života rozpad státního statku či dokonce ztráta zaměstnání. Prakticky ze dne na den se každý musel vyrovnat s poznáním, že již nevystačí s dosavadní socialistickou pracovní morálkou. Více než deset procent obyvatel Frymburku začalo velmi brzy podnikat. Podnikatelé se dělili na dvě skupiny. Na ty, kteří se domnívali, že jako podnikatelé velmi brzo zbohatnou, a na ty, kteří podnikání brali jako pracovní příležitost, přičemž těch druhých bylo naštěstí poměrně dost. Většina občanů Frymburku si dlouho myslela, že se v podstatě nic nestalo a pouze se vyměnili „ti nahoře.“ Po několika letech poznali, že se nejenom mýlili, ale také, že jsou oproti ostatním o několik let pozadu. Většina z nich se snažila tento rozdíl co nejrychleji odstranit. Během několika let se však ve Frymburku rozpadl nejen státní statek, ale i řada dalších pracovních příležitostí, a tak se stalo obtížné najít doma solidně placenou práci. Z části obyvatel Frymburku se stali pendleři jezdící za prací do Rakouska, z některých sezónní pracovníci, další skončili na úřadu práce. Frymburk byl na lipenské přehradě místem dovolených a rekreací od jejího napuštění v roce 1959. Klientela se skládala z „odborářské rekreace,“ turistů z Německé demokratické republiky, chatařů, chalupářů, stanařů a obyvatel bytů v panelových domech. Tomu také odpovídalo zařízení rekreační oblasti. Po roce 1990 nastal prudký zvrat. Turisté z Německé demokratické republiky se stali občany Spolkové republiky Německo, relativně zbohatli, a především mohli začít jezdit na dovolenou a rekreaci do celého světa. Také naši turisté dostali po čtyřiceti letech výjezdních doložek pro dovolené pasy, a tak se každý vydal do světa. Velmi brzo se začal rozpadat i systém odborářských poukazů do podnikových chat, proto se během dvou let zhroutil systém dosavadní rekreace ve Frymburku.

Bylo třeba velmi rychle vybudovat od základu nový systém turistického ruchu, a to takový, který by odpovídal evropskému standardu. První vlaštovkou byl pronájem tábořiště U Lískovců holandským manželům Wilzingerovým a výstavba několika rodinných penzionů přímo ve Frymburku. Příkladem mohou být manželé Semšovi s hotelem Maxant, ale nebyli jediní. Postupně byla většina podnikových rekreačních zařízení prodána, pronajata či zmodernizována. Řada rodinných chat se po modernizaci začala pronajímat jako letní byty cizincům. Nově se například vybudovala Rybářská bašta a několik dalších stravovacích objektů. Vše klapalo přibližně do sezóny 1995 až 1996, kdy prudce klesl zájem turistů. Hlavní důvody byly dva. Zahraniční turisté, kteří chtěli poznat zemi za bývalou železnou oponou ji již okoukali, a zejména místní podnikatelé nasadili světové ceny za české služby. Kdo znal Frymburk před listopadem 1989, musí uznat, že se podstatně změnil k lepšímu. Tento fakt je prostě vidět na první pohled, všude či správněji řečeno, skoro všude. Není možné začít jinde, než u zprivatizovaných bývalých statkových a obecních domů a bytů. Nové střechy, nové fasády, zahrádky, a většinou i úklid. Existuje však také řada proměn k lepšímu, které nejsou na první pohled vidět, ale mají svůj nezanedbatelný význam. Mnoho cizinců tvrdí, že do Frymburku jezdí především za odpočinkem a pohodou. Když jsou tázáni, aby výraz odpočinek a pohoda specifikovali, tak to většinou nedokáží blíže popsat. Říkají, že je to cítit ve vzduchu. Jeden z nich například řekl, že si koupil dvaatřicet druhů pohlednic Frymburku, další si veze domů buclatý hrneček, kam si může schovat štěstí, a třetího potěšil živý sumec v tůňce hned vedle stolu, kde si dával k obědu pstruha duháka. Frymburk hodně získal i moderní cyklostezkou, jachetním klubem v Kovářově či soukromou sklárnou v Milné. Na deset let rozhodně víc, než mohl optimista čekat. Tento výčet však nemá znít jako reklama, na jejímž základě by se někdo mohl domnívat, že Frymburk je již oběma nohama v Evropě.

Poslední rok dvacátého století se ve Frymburku udály dvě slavnosti. Frymburské slavnosti se v tomto století uskutečnily již několikrát, ale letošní měly zcela jiný náboj a atmosféru. První třídenní červnová slavnost se nesla v duchu Járy Cimrmana, tedy v duchu recese, jejímž vyvrcholením bylo odhalení pamětní desky na vlnách lipenská přehrady nedaleko převozu z Frymburku do Frýdavy. Za všechny ostatní komentáře svědčí nápis: “Přibližně šest metrů pod tímto místem přebýval v roce 1912 pan Jára Cimrman. Narodil se mezi léty 1850 až 1870 a od roku 1932 je nezvěstný. Celkem se třídenního recesního pořadu zúčastnilo tři a půl tisíce velmi spokojených návštěvníků, a tak se ukázalo, že spojení slavností s postavou Járy Cimrmana byla výborná myšlenka. Vždyť například divadelní představení Járy Cimrmana bylo v místním kulturním domě beznadějně vyprodáno. Nesmíme však zapomenout ani na zahajovací show, dívčí kopanou a zejména na celkovou atmosféru.

Druhou frymburskou slavností roku byla renovace komunisty zničené křížové cesty ke kapli Martergerg, které se také říká Marta. Díky společnému úsilí obecního úřadu a bývalých i současných občanů Frymburku se podařilo něco, co se zdálo téměř nemožné. Obnovení křížové cesty. Z kopřiv a plevelu dobrovolníci vykopali zbytky žulových kapliček, nechali zhotovit ztracené části jednotlivých zastavení, vybudovali pěšinu kolem křížové cesty a zhotovili nové obrázky do všech čtrnácti žulových kapliček z konce 19. století. V sobotu 24. června letošního roku byla obnovená křížová cesta znovu slavnostně vysvěcena, Záměrně jsem tyto dvě slavnosti postavil vedle sebe. Vždyť obě patří k současnosti a obě charakterizují Frymburk posledního roku dvacátého století.