Ještě po druhé světové válce stávala v lese nedaleko dnešní lipenské hráze u jeskyně s prostým kamenným klekátkem a jednoduchým oltářem dřevěná deska s vypáleným nápisem Poustevna. Text na desce uváděl: „Zde žil poustevník Godoš, muž Mandy, dcery cikánského hejtmana Wolfa. Manda zemřela po čtyřech letech manželství následkem prostřelení plic, které utrpěla při obléhání cikánského tábora dne 29. května 1715. Je pochována vedle kostelíka Sv. Oldřicha u Vltavy. Godoš zemřel po mnoha letech a byl vedle Mandy pohřben.“

Evropa měla za sebou třicetiletou válku a „nový nastolený pořádek“ žene cikány ze země do země. Na konci 17. století přišla větší skupina maďarských cikánů do Vltavského údolí na jihu Šumavy a zde se rozděluje. Větší část odchází do lesů pod Třístoličníkem a zbylá se rozhoduje pro úkryty, které jí poskytly tehdejší hluboké lesy s kamennými útvary na jih od Loučovic. Jako místo pobytu si vybrali zalesněný kamenný kopec, který je znám jako „Cikánský vrch“ a oficielně se jmenuje Uhlířský vrch. Zde si mezi převisy, štěrbinami a trhlinami postavili své skrýše. Bylo zde 50 až 60 stálých obyvatel. Z počátku žila tlupa v jakési symbióze s místním obyvatelstvem a loupit chodila zásadně do míst vzdálených až několik dní cesty. Postupně se však „tito nezvaní hosté stávají skutečnou pohromou. Lidé se bojí v noci vycházet z domů, do lesů se bojí i hajní a myslivci.“ Tak o tom píše Dr. Dominik Kaidl ve své knize „Historie vyšebrodského kláštera.“

V létě 1707 přichází do panství kláštera Vyšší Brod další skupina zlodějů a lapků, krádeže a loupeže přibývají. První mne známá stížnost přichází do Prahy roku 1694. Obyvatelé vesnic a osad se sami neubránili a tak stížností přibývá. Tady se z úředních listin dozvídám i jména, oblečení a výzbroj některých lapků. Tak například náčelník tábora Wolf nosil oblečení ze zeleného sukna, byl opásán koženým opaskem, za kterým nosil stříbrem zdobené pistole. Kristián, zástupce Wolfa, nosil světlé kalhoty, hnědou kamizolu a na hlavě modrou čepici pošitou tchoří kůží. Prvé tažení proti tlupě cikánských lapků podnikl klášter Vyšší Brod 7. ledna 1710. „Marný výjezd podnikli myslivci a sedláci.“

Začíná váznout obchod, protože se obchodníci bojí častých přepadů. Poslední „kapkou“ přeteklého džbánu byla loupež na „Tříkrálovou výpravu v roce 1715, kde cílem byla hospoda v obci Purstling u Freistadtu v Rakousku. Loupežnou výpravu vedl Josef Dedal a dle zachovalých soudních spisů ukradli šatstvo, prádlo, cínové nádobí, maso, sádlo a peníze. Jeden obránce hospody byl zabit a mnoho jiných těžce zraněno. Některé věci z této loupeže byly nalezeny u vyšebrodského řezníka jménem Johann Georg Prandstatter, „který byl vzat do vazby“ a byl vyšetřován úředním sekretářem Grimbsem, klášterním lesmistrem Kareisslem, starostou Vyššího Brodu Windhagerem a správcem vyšebrodského trhu Reschem. Dvacátého pátého února 1715 byl Prandstatter z vazby propuštěn pro nedostatek důkazů, že by se osobně zúčastnil loupeže. Byl však nucen opustit Vyšší Brod pro odkupování věcí od cikánů, protože to bylo v té době přísně zakázáno. Bylo to logické, neboť „lapkové nemohli prodávat nic, kromě toho, co ukradli.“

Grimbe píše již 31. ledna 1715 o pomoc Václavu Antonínu Netolickému, bechyňskému krajskému sekretáři a ten nechává sepsat zprávu pro pražské místodržitelství. Již 22. února 1715 královský místodržitel Liebmann odpovídá Netolickému, že povoluje vojenskou silou „vyřešit otázku lapků v okolí kláštera Vyšší Brod.“ Netolický povoluje nasadit dvacet vojáků, kteří „jsou posádkou ve Vyšším Brodě“ a povoluje doplnit tuto jednotku o vojáky z posádky Český Krumlov. Vyšebrodští vojáci náleželi k císařskému pluku, který nesl jméno Princ Emanuel a v roce 1867 byl přejmenován na Dragounský pluk číslo osm. Dle německé kroniky Vyššího Brodu vojáci pluku prince Emanuela se ve Vyšším Brodě trvale usadili v roce 1715 a byli to kyrysníci.

Grimbe spolu s velitelem vojáků svolává na 16. května 1715 poradu do Horního Dvořiště, kde se dojednávají podrobnosti o chystaném tažení proti cikánskému táboru. Bylo dojednáno, že ozbrojení myslivci, hajní a drábové z okolních vesnic vytvoří „neproniknutelnou hráz“ na hranicích s Rakouskem, aby se případným uprchlíkům zabránilo proniknout do sousední země. Proti samotnému táboru měli postupovat sami vojáci.

V deset hodin večer 25. května 1715 se vydávají vojáci z Vyššího Brodu přes Kozinec na Pošlák. Zde omotávají koňům podkovy slámou, aby se v tichosti, pod vedením hajného Kašpara z Martínkova, co nejvíce přiblížili k táboru. Cikánský tábor spí a ani stráž není bdělá, protože do tábora si v noci ještě nikdo nikdy netroufl. Vojáci postupovali od Pošláku „Cestou mrtvých“ k táboru. Toto zvláštní pojmenování cesty vedoucí z Pošláku do Kapliček je odvozeno od skutečnosti, že tudy byli voženi mrtví k pochování na hřbitově v Kapličkách. Ve dvě hodiny v noci se vojáci přiblížili k cikánskému táboru, seskakují z koní a dále pokračují pěšky. Náhle v táboře štěkal pes a náčelník Wolf začal ihned střílet na vojáky.

Úkolem vojáků bylo zajmutí obyvatel tábora a předání soudu. V případě odporu se mělo použít násilí. Přestřelka trvala čtvrt hodiny a Wolfovi i většině mužů se podařilo uniknout. Poručík, který velel vojákům, dal za svítání vynést třináct mrtvých, většinou žen a dětí, ty byly uloženy do společného hrobu a cikánský tábor byl zapálen. Později vyšebrodský farář Albernik nechal u společného hrobu postavit prostý žulový pomníček s letopočtem 1715. V roce 1820 hrob částečně otevřel jistý Horák, který nalezené kosti nechal převézt do vídeňského muzea. O čtyři roky později, v roce 1824, byl společný hrob opět otevřen a byly v něm objeveny zbylé kosti.

Vojáci do 29. května 1715 pročesávali okolní lesy a hledali ty, kterým se podařilo z cikánského tábora uniknout. Podařilo se je nalézt u vesnice Kapličky a „zde jich bylo pobito jedenáct.“ I zde býval kamenný pomníček. „Když byla vesnice bořena, tak neopatrný řidič buldozeru odstranil i tento náhrobek.“ Německá kronika Vyššího Brodu uvádí, že „Wolf sám byl v martínkovské myslivně těžce zraněn a zemřel 28. května 1715.“

Za čtyři roky po vojenském přepadení cikánského tábora se část lapků vrátila a v noci ze 3. na 4. června 1719 přepadli pod vedením Massuny dům klášterního soudce, kterého krutě mučili a uloupili 399 zlaťáků. „Dvě stě z nich patřilo soudci, 40 byla tržba za pivo, 80 patřilo manželce soudce, 46 zlaťáků byly úspory jejich synů, tři zlaťáky patřily služebné a 30 zlaťáků bylo ze soudních poplatků.“. Kromě peněz ukradli lapkové prádlo, šaty a jídlo. Potulnému muzikantovi, který u soudce přespával, ukradli housle. „Všichni obyvatelé domu byli tak dobiti, že se dům na několik týdnů změnil v lazaret.“ Přepadení se zúčastnil i Josef Dedal, který byl v červnu 1720 zatčen v Německu a vsazen do vězení. Opis protokolu z jeho výslechu byl zaslán do vyšebrodského kláštera.

Ze strachu před lapky píše opět P. Grimbe místodržiteli žádost a navrhuje umožnit sedlákům na samotách vlastnit střelné zbraně, „aby se mohli bránit při přepadení nebo alespoň střílet do vzduchu za účelem přivolání pomoci a v případě objevení se loupežnické tlupy mít k dispozici vojáky z okolních posádek a nebudou-li v blízkosti vojáci, je vrchnost z Krumlova a Rožmberka povinna poskytnout ozbrojenou pomoc.“ Třicátého června 1719 dochází do Vyššího Brodu odpověď, že žádosti se vyhovuje s ujištěním, že z ní vyplývající povinnosti byly písemně rozeslány příslušným vrchnostem.

Čtrnáctého července 1719 bylo rozhodnuto opět vojensky zasáhnout proti lapkům v okolí Vyššího Brodu. Vrchnost z Krumlova poskytla čtyři sta mužů, Rožmberk sto a klášter Vyšší Brod 80 mužů. Ozbrojený zásah byl posílen i z Lince. Přes velký počet ozbrojenců se však nepodařilo v této akci zneškodnit jediného lapku. Třetího prosince 1720 bylo další velké a opět neúspěšné tažení. Zúčastnilo se ho 300 mužů z Krumlova, sto z Rožmberka a 64 z Vyššího Brodu. Rakousko tentokráte dodalo tři sta dragounů pod vedením hraběte von Roderna. Podobná tažení trvala s přestávkami až do roku 1727, kdy se cikáni postupně z okolí Vyššího Brodu přesunuli do Porýní. Z konce 18. a začátku 19. století pochází zajímavá zpráva z kostela v Přední Výtoni. „Vždy ve výroční den vyhlazení cikánského tábora přicházel s prosbou jeden cikán o čtení zádušní mše.“

Bylo to nedávno, kdy na dveře našeho bytu zaklepali stařec a stařenka. Mluvili německy a stařec se představil jako Bitzan, syn posledního ředitele německé školy v Kapličkách. Já dobře znám jeho sestru, která učila v Linci bohemistiku a tak jsem rád vyhověl jeho přání, abych jej dovedl k cikánskému hrobu. Bylo mi divné proč tak stár chce se vláčet do kopců, ale zeptal jsem se jej až když jsme došli k onomu hrobu s prostým pomníčkem uprostřed lesa.

Nejdříve se svou ženou pořídili několik desítek fotografií digitálním fotoaparátem a pak mi vyprávěl o tom, že jeho otec mu ještě než šel do školy vyprávěl o „tom mordu.“ Považoval to za pohádku před spaním, a když šli v první třídě na školní výlet k „cikánskému hrobu“ a jeho tatínek, ředitel školy, zde celé třídě vyprávěl onen příběh, tak jeho syn nahlas řekl, že je to jen povídání. Děti mu uvěřily a jeho otce, ředitele školy to mrzelo. Mladý Bitzan „se již nestačil tatínkovi omluvit“ a tak jej přišel požádat o odpuštění ve svých 86 letech. Dolů z Cikánského vrchu jsme šli všichni tři beze slova, stařec a stařenka nasedli do Mercedesu a mne zůstala tahle vzpomínka.

Vojáci od 25. do 29. května 1715 pročesávali okolní lesy a hledali ty, kterým se podařilo uniknout. Jedenáct jich našlo společný hrob u Kapliček, kde také stával pomníček. Ten však shrnul buldozer spolu s celou vesnicí. Otec Mandy byl zabit v Martínkově, když se chtěl pomstít hajnému za to, že ukázal vojákům cestu.

Při přestřelce byla Manda Wolfová postřelena a jedna střela jí poranila plíce. Podařilo se jí ale utéci do domku rybáře vedle kostelíka Svatého Oldřicha u Vltavy, kde jí přivolaný ranhojič odstranil uvízlou kulku. Godoš nezraněn se skrýval poblíž Čertovy stěny. Manda se postupně uzdravila a v květnu 1716 měli Godoš s Mandou svatbu v kostelíku Sv. Prokopa. Manželství zůstalo bezdětné. Živili se podomním obchodem krejčovských výrobků a drobného zboží. V roce 1720 se však následkem starého zranění Mandě přitížilo, a tak zimu strávili v domě rybáře. Na jaře 1721 Manda zemřela a je pohřbena vedle zdi kostela sv. Oldřicha. Godoš se vrátil do Porýní a vždy po několika letech navštěvoval hrob své ženy.

Když Godoš zestárl, vrátil se do blízkosti Mandina hrobu. Přes zimu žil v rybárně a v létě ve staré opuštěné poustevně, kterou objevil jako chlapec. Poustevna pochází od poustevníků z kláštera v Přední Výtoni. Ti žili v létě roztroušeni v okolí kláštera v lese a přes zimu se vraceli do svého kláštera Heuraffl, který vznikl v roce 1384 a v poslední čtvrtině 16. století jej převzal vyšebrodský cisterciácký klášter.

Godoš po řadu let obýval poustevnu, až jednou byl nalezen mrtvý s růžencem v rukou. Byl podle svého přání pochován vedle své ženy Mandy. Podle této události napsal a vydal vyšebrodský mnich Zaphyrin Tobner v roce 1909 román Der Ziegeunerwald. Román byl na Lipensku znám jako „Cikánský román“ a vyšebrodský mnich, který zemřel v roce 1926 jej napsal na základě studie dostupných materiálů z kláštera. Na existenci románu mne před třiceti lety upozornil kamarád Petr Resch. Poustevna v současné době čeká na svoji obnovu a zpřístupnění. Snad se toho ještě dožiji.