Desátého září 1919 bylo údajně v Paříži a okolí pěkné počasí. Slunečný den možná plně nevnímali ti, kteří se ve dvoraně předměstského zámku Saint- Germain- en -Laye sešli ke slavnostnímu podpisu Mírové smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem, zvané také Velká saint-germainská smlouva ( dále jen VSGS). Radostné pocity jistě provázely početnou československou delegaci, v jejímž čele stál ministerský předseda Karel Kramář, zastupující společně s ministrem zahraničí Edvardem Benešem prezidenta Masaryka.

Tvořivý duch E. Beneše, který od února 1919 neúnavně přesvědčoval Nejvyšší radu spojenců, tvořenou hlavami USA, Francie, V. Británie, Itálie a Japonska a jejich ministry zahraničí, o nutnosti co nejpříznivějších hranic nového středoevropského státu, každopádně triumfoval. Sám Beneš to ve svém projevu okomentoval slovy „všechny podstatné body našeho státního programu byly naplněny“. Tím reagoval na fakt, že vítězné mocnosti první světové války uznaly československý stát, do jehož území byla vtělena část bývalého rakousko-uherského mocnářství. Nová republika začala být vnímána jako stát svobodný, nezávislý a spojenecky oddaný.

Mírová pařížská jednání, probíhala na nejvyšší úrovni od ledna 1919 s určitými přestávkami takřka celý rok a jejich výsledkem byla prakticky nová mapa Evropy. Mezi státy, vzniklými rozpadem Rakousko-Uherska po skončení války představovala Československá republika ne sice největšího, ale nesporně nejspolehlivějšího spojence prioritního vítězného státu – Francie. Právě k ní se proto upíraly po celou dobu jednání snahy a tužby československých představitelů. Zejména jim dávalo podporu vědomí, že Francie ještě před tím, než byl dán mezinárodně právní rámec pro další existenci poražených států (Německa a Rakouska-Uherska) ponechala bez povšimnutí hned v roce 1918 skutečnost, že československé vojsko obsadilo některá pohraniční území, jejichž obyvatelstvo německého původu odmítalo dobrovolné připojení k nové republice.

Vytvoření, byť krátkodobé, německých příhraničních enkláv coby součástí poraženého Rakouska (nazývali ho Německé Rakousko) vyjadřovalo snahu velké části rakouských politiků – poslanců Říšského sněmu, nastolit fakticky situaci, kdy vítězné mocnosti budou muset při budoucích jednáních přijmout spojení Rakouska s Německem do jakéhosi soustátí. V oblasti jižních Čech tato představa našla výraz v Župě Český les (Böhmerwaldgau) a jen díky tomu, že její činovníci nebyli, na rozdíl například od představitelů tzv. Sudetenlandu na Liberecku tak razantní, nebylo příliš obtížné vojensky ještě do konce roku 1918 zlikvidovat ohniska německého odporu na Vimpersku, Českokrumlovsku a Kaplicku.

Názor československých politiků na velikost a územní celistvost samostatného státu prošel během války a krátce po ní několika etapami a nutno říci, že rozhodující roli při tom sehrála od roku 1916 především Čs. národní rada v Paříži (Masaryk, Beneš, Štefánik, Dürich) a rovněž někteří domácí politici. Jak se měnila během války mezinárodní situace, logicky se měnily i názory na podobu budoucího státu. Od proruských představ o všeslovanském státě v čele s panovníkem z rodu Romanovců (Karel Kramář), přes tzv. srbochorvatský koridor, spojující nás s jižními Slovany a oddělující tak Maďarsko od Rakouska (T.G.Masaryk) se nakonec dospělo k utvoření republiky, jejíž hranice české a moravské části měly být pokud možno identické s takzvanou hranicí historickou (s výjimkou Těšínska a zprvu i Lužice i Kladska). Hranice slovenské části, s výjimkou jižního Slovenska a části Oravy, měly být vytvořeny obdobně. Nejvýchodnější část ČSR – Podkarpatská Rus měla být hraničně vymezena po dohodě s tamější pročeskoslovenskou politickou reprezentací.

Představitelé státu byli při jednáních v Paříži vedeni maximální snahou ukázat republiku jako demokratický a spořádaný stát, kde je pořádek a jsou dodržována práva všech občanů. Paradoxně při tom ale působily československé obsazovací vojenské akce na jižním Slovensku a Těšínsku během roku 1919, kdy jsme si vysloužili, zejména za okupaci Těšínska, přísné pokárání z Paříže. Nicméně naše požadavky přišly také na pořad dne a zde se projevila plně politická kalkulace, „něco za něco“ jak to bývá v mezinárodních vztazích obvyklé.

Náš požadavek na vedení státní hranice s Rakouskem v „historických intencích“ byl takový, že jsme z původního nároku na celé území kolem schwarzenberského plavebního kanálu na Šumavě a získání významné železniční stanice Summerau a okolí ustoupili s tím, že k ČSR bude „vtěleno“ (inkorporováno) území "se silným českým živlem", čímž bylo míněno Vitorazsko, Novobystřicko a na Moravě okolí Valtic. Vitorazský kraj (podle města Wietra – Vitoraz) byl pro stát zajímavý hlavně proto, že na levém břehu Lužnice proti městu Gmünd se nacházel významný železniční uzel (tratě z Vídně do Prahy a do Českých Budějovic plus místní úzkokolejky do Weitry a Litschau) a na něj navazující velké železniční opravárenské dílny.

Prvotní představa byla taková, že státní hranice s Rakouskem bude vedena pod jižními (rakouskými) svahy Novohradských hor zhruba od Pohoří na Šumavě (Puchers), resp. od rakouského Karlstiftu v těsné blízkosti železniční úzkokolejky od Bad Grossperthholz ke Gmündu s tím, že u obce Unter Lembach (Dolní Lázy) přejde hraniční čára na řeku Lužnici. Vlastní Gmünd měl zůstat v Rakousku ale další pokračování hranice opět mělo kopírovat úzkokolejku směrem na Litschau a to tak, aby trať zůstala v Československu včetně města Litschau. Vycházelo se z toho, že by v budoucnu mohla být tato železnice prodloužena severním směrem do Nové Bystřice, důležité svým textilním průmyslem. Proto také hraniční čára za Litschau mířila přímo na východ k obci Leopoldsdorf (západně od dnes zaniklého Rajchéřova). Tím měl být vlastně vymazán tzv. novobystřický výběžek, považovanými některými našimi zeměpisnými odborníky i politiky za nelogický zářez do historického českého území. Jen pro představu: celé výše uvedené území zahrnovalo plochu asi 485 kilometrů čtverečních na níž se nacházelo skoro 40 tisíc obyvatel.

Československým delegátům v Paříži bylo ale jasné, že takto pojaté Vitorazsko bude jednak „nestravitelné“ pro rakouskou stranu a že ani spojenci tuto takřka megalomanskou vizí nebudou ochotni akceptovat. Ve hře navíc byla další jižní příhraniční území, na jejichž připojení byl z naší strany eminentní zájem (Mikulovsko, Valticko). Proto konečné požadavky týkající se připojení části Vitorazska, přednášené a obhajované Benešem při nesčetných separátních jednáních během jara 1919, měly už mnohem reálnější podobu – požadované území se skoro o tři čtvrtiny zmenšilo a totéž platilo i o počtu obyvatel. V domácím prostředí se tato změna nesetkala s porozumění a vlastenecké kruhy, reprezentované především Národní jednotou pošumavskou, Sokolem a baráčníky nechápaly kroky pařížské delegace jako taktický manévr. Spíše ho hodnotily jako zradu národních zájmů. Postoje Prahy k požadavkům českých Vitorazanů byly o to méně pochopitelné, že česká část osídlení se hned po 28. říjnu 1918 přihlásila k nové republice. Už v listopadu 1918 byl založen v předměstí Nádraží Cmunt český Národní výbor v čele s A.Hanušem a J.Dubským, s nimiž spolupracoval župní výbor Národní jednoty pošumavské – české vlastenecké protiváhy německého Deutschböhmerwaldbundu. České korporace udržovaly čilé styky s městy Suchdol nad Lužnicí a Třeboň, jež se nacházela od samého vzniku republiky na československém území. Samosebou podpora se očekávala rovněž od nových úřadů v Praze, kde bylo více známo o tom, jak probíhají jednání československé delegace v Paříži.

Velké pobouření v pročeskoslovenských kruzích vyvolala událost, při které byl 11. listopadu 1918 na cmuntském nádraží odzbrojen pěší pluk č. 102, vracející se z fronty domů. Rakouští drážní zřízenci, vedení revidentem státních drah a funkcionářem „Nationalratu“ Hansem Michale (po matce byl Čech) rozpojili ještě na rakouském území vlakovou soupravu a po částech ji rozřadili mezi vagóny na cmuntském nádraží. Vojáky pak odzbrojili a vlak vykradli. Nacionalisticky laděné rakouské kruhy byly silně ovlivněny ideou Německého Rakouska a byly připraveny i na silové řešení. O několik dnů později fanatičtí „volkswehrové“ (lidová obrana) se zbraněmi v rukách bránili neúspěšně v jiném místě jižních Čech (Kaplici) vstupu československého vojska.

K už tak velkému napětí přispělo ještě to, že 28.května 1919 ředitelství železničních dílen Cmunt propustilo z ničeho nic české zaměstnance (údajně šlo o živitele 212 rodin) a vše se jevilo tak, že správě ani moc nevadilo, že dílny byly tímto opatřením zcela ochromeny. Byl rovněž vydán zákaz prodeje zboží českým osobám a majitelé domů měli do čtrnácti dnů vypovědět české nájemníky. Část rodin podlehla demagogickému postupu rakouských úřadů, že když nemají v místě práci, nemohou tam ani bydlet a odstěhovala se.

Cmuntský Národní výbor zorganizoval protestní petici, jež obsahovala jednoznačný požadavek na připojení Vitorazska k Československé republice. Odezva Prahy byla taková, že rodinám byla poskytnuta hmotná podpora a padlo rozhodnutí, že propuštění zaměstnanci dostanou finanční náhradu za ztrátu zaměstnání. Pokusy jednat s rakouskou stranou o nápravu troskotaly takřka rok, protože pařížská jednání se teprve rozbíhala a nikdo nevěděl jak nakonec vítězné mocnosti rozhodnou o dalším osudu bývalé rakousko-uherské říše. Čeští zaměstnanci se proto mohli vrátit do dílen až 30. června 1920.

V momentě, kdy byla kýžená smlouva 10. září 1919 mezi vítězi a poraženým Rakouskem podepsána, události nabyly opět na dramatičnosti. Významně k tomu přispěla skutečnost, že účinnost smlouvy byla stanovena až na 16.červenec 1920, kteréžto datum lze také dodnes nalézt na hlavních hraničních kamenech (znacích) v této oblasti. Rakušanům bylo jasné, že část území připadne sousednímu státu a tak například dříví z panských lesů velkostatků, patřících Fürstenberkům a Pálfyovcům se počalo odvážet ve velkém do Vídně. Ze železničních dílen mizel do rakouského vnitrozemí materiál, potřebný k opravám lokomotiv, rakouská vláda nařídila rekvírovat dobytek a obilí. Obojího byl v té době totiž nedostatek a Rakousko ohrožovala blížící se zima.

Ačkoli nebyly vzájemné vztahy právě harmonické, naše republika z podnětu mocností začala do Rakouska denně dovážet 730 vagónů uhlí. Mnozí tento akt podání ruky poraženému nebyli sto pochopit a nelze se divit, že reakce českých spolků nesla prvky až přepjatého národovectví. Svědectví o tom přináší například dobový spisek „Vitorazsko“ představitele Národní jednoty pošumavské Antonína Kalbáče, vydaný roku 1919 v Praze na podporu českého obyvatelstva Vitorazi. V něm převládal samozřejmě silný akcent na dávnou českou minulost kraje Vitoraz, do 12. století velmi slabě osídleného a až do roku 1179 nemajícího zřetelnou hranici mezi Čechami a Dolním Rakouskem.

Od 13. století, respektive po roce 1277, postupně celá oblast přešla pod vliv německých vladařských a církevních kruhů, což vyústilo logicky do kolonizace nečesky mluvícím obyvatelstvem. Německá kolonizace, s výjimkou období husitských válek, se prohlubovala až do devadesátých let 19. století a ani jazyková nařízení, spojená s užíváním češtiny v úředním styku z roku 1898 změnu pro český živel nepřinesla (jednalo se o nařízení rakouského ministerského předsedy Kasimira Badeniho z roku 1897, změněná pro odpor Němců o rok později Paulem Gautschem). Ostatně ani tzv. punktace – vládní nařízení z roku 1890, jimiž se upravovala veřejná správa a hranice soudních okresů podle jazykových hledisek neněmeckému osídlení neprospěla. Čeští národovci za jistý druh cílené německé kolonizace chápali i takové kroky, jakým například bylo převedení železniční správy nádraží Cmunt z pražského ředitelství na ředitelství ve Vídni roku 1895. To se vztahovalo rovněž na opravárenské dílny, v důsledku čehož část českých zřízenců a dělníků byla přeložena do dílen v rakouském St. Pöltenu.

Nutno doplnit, že chudý,převážně zemědělský kraj, s minimem přírodních zdrojů a slabým průmyslovým zázemím nutil po staletí zejména českou, ale i německou část osídlení odcházet za prací jinam - do Vídně i do jiných, mimo Rakousko-Uhersko ležících míst. Na venkově panovalo v rodinách vesměs dvojjazyčné prostředí, kde jeden z rodičů obvykle neovládal dobře jazyk toho druhého a potřeba ekonomicky a sociálně obstát vedla smíšené rodiny k takzvaným jazykovým a pracovním „handlům“ dětí.

Jak patrno z výše uvedeného, období od konce roku 1919 do léta roku následujícího bylo poznamenáno mnoha aktivitami obou stran a nervozita, vycházející z nedostatku přesných informací dopadala na všechny stejně. Výrazem nadějí a obav současně byl například manifest za připojení českého Vitorazska, schválený na táboře lidu, který svolala Národní jednota pošumavská ještě v roce 1919 před radnicí v Suchdole nad Lužnicí. O shromáždění tehdy informoval jednatel NJP na první straně Jihočeského obzoru v lednu 1920.

Suchdolští Češi za pomoci třeboňských Sokolů vytvořili pod vedením traťmistra Františka Kazimíra dobrovolnou pohraniční stráž pro kontrolu vlaků, projíždějících do Rakouska a zpět. Učinili tak v dobré víře ochránit stávající československou hranici, ale ve světle budoucího zvětšení našeho státního území to nebyl právě nejšťastnější postup. Druhá strana to vnímala jako krok nepřiměřený postavení Rakouska na jednáních v Paříži, kde se rakouská delegace nakonec distancovala od prvotního požadavku soustátí s Německem.

V březnu 1920 obdrželo pražské ministerstvo zahraničních věcí ze Suchdola, kde proběhl za velké účasti cmuntských Čechů další tábor lidu, rezoluci, týkající se opět připojení. Mimo jiné v ní bylo uvedeno „...žádáme důtklivě, aby se naše vláda zasadila, seč jí síly stačí, aby obce a župy vitorazské, Horní a Dolní Velenice, jakož i Česká Cejle, v celém jejich rozsahu katastrálním, byly co nejdříve přičleněny k naší republice a aby nejistým poměrům, v nichž menšina cmuntská necítí pevné půdy pod nohama, byl již jednou učiněn konec...“

Protože od jara roku 1920 již působila v ČSR mezinárodní rozhraničovací (delimitační) komise, neklid zavládl i na rakouské straně. Při první seznamovací pochůzce po území, které VSGS odejmula Rakousku, došlo 2.-3. března 1920 k napadení komise neznámými, německy mluvícími osobami. Olej do ohně přilil gmündský radní a stavební rada v.v. Breitenthaler rozšířením zprávy, že železniční dílny, které připadly Československu, propustí všechny německé zaměstnance a jejich majetek bude zkonfiskován. Bylo nasnadě, že čím dříve agónie v níž se kraj nacházel, skončí, tím bude lépe pro obě strany.

Ačkoli dnem zahájení účinnosti VSGS byl určen 16.červenec 1920, k slavnostnímu shromáždění, jímž obce přiřčené Československu byly převzaty našimi úřady došlo až 31.července. V připojovaných obcích a osadách se péčí NJP se objevily během července vyhlášky, dávající tuto skutečnost ve známost. Německý starosta Cmuntu Schölm svolal na sobotu večer 30.července poslední zasedání obecního zastupitelstva, na kterém poněkud překvapeným českým i německým zastupitelům přečetl telegram okresního hejtmana z Gmündu. V telegramu se zakazovalo v příští den (neděli 31.7.) uskutečnit jakékoliv veřejné shromáždění v Cmuntu (nádraží a dílny), Dolních Velenicích a České Cejli! Byl to jeden z posledních pokusů jak zamezit skutečnosti, že vitorazské území bylo přerozděleno.

Následující den přijela již dopoledne na cmuntské nádraží vojenská asistence, tvořená vojáky benešovského 48. pěšího pluku Jugoslávského (původní pluk č. 102), kteří měli s místem neblahou zkušenost. Jistě to nebyla pouhá náhoda, že byli k obsazení určeni právě oni. Odpoledne pak dorazil vyzdobený vlak, který byl v dosud pohraničním Suchdole nad Lužnicí bouřlivě pozdravován nadšenými vlastenci, kteří se sešli zblízka i zdaleka. Ve stanici Nová Ves nad Lužnicí bylo vyvěšeno heslo „Vítáme vás, bratři osvoboditelé“, za zvuku hudby železničních zřízenců došlo rovněž na tradiční chléb se solí a národní kroje. Po příjezdu na nádraží přečetl zmocněnec prezidenta Masaryka dr. Jan Uhlíř oficiální prohlášení prezidentovo a slavnostní krojovaný průvod v čele s přejímací vládní komisí a četnými hosty (byl mezi nimi i budějovický starosta V. Svoboda) přešel na shromaždiště. Tam byl znovu přečten Masarykův manifest a odeslán prostřednictvím poslů s vojenskou asistencí do sousedních obcí. Vojáci s četníky obsadili předběžně vyznačenou hraniční čáru. Večer se objevilo několik německých výrostků, ale přítomnost vojáků jim neumožnila vyvolat případný konflikt. Ve spojených obcích Cmunt, Dolní Velenice a Josefsko a připojené České Cejli byla jmenována státem společná správní komise v čele s Antonínem Nápravníkem - jinak jedním ze signatářů březnového dopisu Čechů pražské vládě. Nápravník stál v čele Cmuntu (Cejlu) v Čechách (později Českého Cmuntu) až do prvních svobodných voleb v roce 1923.

Život na připojeném území, které představovalo plochu 118,3 km čtverečních, rozloženou na katastrálním území 13 obcí se zvolna začal měnit. Podle některých údajů žilo v těchto místech přes 11 tisíc osob, z toho asi 7 tisíc se hlásilo k československé národnosti, Němců bylo asi 2400. Ještě během srpna odešla jistá část německého obyvatelstva (údajně asi pět set železničních zaměstnanců s rodinami) za řeku Lužnici do Rakouska. V platnost vstoupilo československé vládní nařízení, které určilo, že na připojeném území začaly ihned platit všechny mezinárodní smlouvy ratifikované ČSR a příslušné zákony. Současně byly zrušeny zákony rakouské a jen na přechodnou dobu šesti měsíců (do 31.12.1920) se připouštěly právní akty podle práva rakouského.

Při vymezování nové jižní hranice ČSR na versailleských jednáních bylo velmocemi akcentováno hledisko zejména historické. Na něm, resp. na uznání zemských hranic Koruny české také stála argumentace československé delegace a zejména americká delegace zastávala názor, že tento přístup je spravedlivý a hlavně jednoduchý. Rada čtyř (Francie, V. Británie, USA a Itálie) v březnu 1919 tento princip rozhodla včlenit do budoucí VSGS o Rakousku jako primární a v případě hranice československo-rakouské byla uplatněna metoda mezinárodního práva nazývaná konstitutivní cese. Tedy mechanismus, jímž jeden stát určené území pozbývá a jiný ho získává. Přitom na procesu participují oba dotčené státy, což také vysvětluje, proč mezinárodní delimitační komise v případě Vitorazska měla kromě zástupců Francie, Itálie, USA a Velké Británie také po jednom zástupci československém a rakouském.

Mnohým českým politikům a vlasteneckým činovníkům se takový přístup nezdál dostatečně spravedlivý a spolehlivý a měli obavy, že Rakušané budou hájit neobhajitelné. O to se skutečně pokusil rakouský zástupce pplk. R. Metzler hned po příjezdu komise z Paříže do Prahy a vznesl dílčí námitky k průběhu hraniční čáry v některých místech. Šéf komise, italský pplk. Pellicelli (nahradil původního komisaře Francouze Ufflera), striktně Rakušanův návrh zamítl. Rakouských obstrukcí bylo ještě několik a za zmínku stojí případ, kdy v rámci prvního hraničního jednání (17. 8. - 24. 9. 1920) v Českých Budějovicích, kde komise sídlila, odmítl rakouský zástupce odsouhlasit průběh hraniční čáry u nádraží a železničního mostu přes Lužnici. Ačkoli do té doby spolupracoval, náhle prohlásil, že nemá dostatečný mandát a že se musí odjet poradit do Vídně. Bylo totiž jasné, že schválení hraniční linie definitivně ponechává celý železniční komplex v Československu. Pplk. Pellicelli využil své pravomoci (v případě sporu mezi členy komise rozhodoval hlas vedoucího) a potvrdil průběh hranice podle návrhu.

Rozhraničovací komise pracovala podle pravidel, stanovených komisí velvyslanců zúčastněných zemí v souladu s jednotlivými články VSGS. Určení hraniční čáry na Vitorazsku se konkrétně dotýkal článek 27, který poměrně podrobně uváděl body, jimiž hranice měla být určena v terénu. Přílohu VSGS tvořila mapa v měřítku 1 : 1.000.000, na níž byly body zaneseny a pokud byl někde průběh čáry sporný, uplatnil se způsob „stanovení hraniční čáry na místě samém“. To vyžadovalo, aby komisaři rekognoskovali terén osobními pochůzkami. Pracovalo se při tom s historickými a katastrálními mapami, pozemkovými knihami, technickými zákresy apod. Nastala-li situace, že byl někde nesouhlas mezi mapami a textem článku 27, rozhodoval text. V první fázi se hranice vykolíkovala, pak se označila místa, kde se osadily hraniční mezníky (pokud možno na dohled od jednoho k druhému), vše se zaneslo do protokolů a nových map a nakonec ještě překontrolovalo.

Komise prováděla rozhraničení tak, že nejprve řešila západní úsek, kde to bylo nejsnazší a postupovala směrem na východ. Pak řešila část od Böhmzeilu (České Cejle) dále až k říčce Dračici za Františkovem a nakonec si nechala vlastní cmuntský prostor. Jinak řečeno, začala v bodě vzdáleném 200 metrů na severovýchod od místa, kde protínala stará správní hranice mezi Čechami a Dolním Rakouskem silnici z Nových Hradů do Pyhrabrucku. Dnes se v tomto bodě nachází hlavní hraniční znak číslo V ( tzv. novohradský bod) s datem 16. VII. 1920, viditelný z uvedené silnice. Hranice se dále značila po hřebenech jižně od Nakolic a Vyšného. Poté čára pokračovala nad horním okrajem Švédského dolu a podél lesa až k Andělskému kopci západně od Velenic. Východní část začínala od místa, kde řeka Lužnice vtéká na naše území (u Krabonoše) a dále západně od kóty 498 (Gelsenberg) pořád k severu mezi Rapšachem a kótami 537 a 522 k místu, kde říčka Dračice vtéká na naše území. Tam byl osazen další hlavní hraniční znak VI, opatřený rovněž datem 16. VII. 1920 (tzv. františkovský bod). Vyjádřeno přibližně, nová hranice byla vyznačena v délce asi 38 kilometrů.

Nejnáročnější práce čekala komisi ve Cmuntu a jeho bezprostředním okolí, kde bylo rozhraničení uskutečněno ve třech etapách. První etapa zahrnovala určení hranice po toku Lužnice tak, že celé Dolní Velenice s Vlčím dvorem, nádražím, železničními dílnami, Josefskem (dnes Žižkovo předměstí) a částí České Cejle byly na československé straně. Hranice procházela od Lužnice na sever místy, kde se dnes nachází Nerudova ulice. V druhé fázi došlo k 1.říjnu 1920 k posunu hranice na východ, takže další část České Cejle včetně domu č. 325 (budova školy) až k zámecké zahradě připadla ČSR. Při této akci asistovala četa českých železničních zřízenců v čele s komisařem A. Nápravníkem.

Práce rozhraničovací komise byla několikrát narušena a největším byl incident dne 23. září 1920, kdy skupina osob (údajně 3000) zhotovila na cestě jakousi barikádu z fošen a pivních sudů a tím bylo zabráněno průjezdu komise. Ta jela prověřit možnosti přeložení úzkokolejné trati na rakouskou stranu, ovšem známý odpůrce stavební rada Breitenthaler rozšířil mezi lidmi zvěst, že bude zabrán i rakouský Gmünd. Na pokyn pplk. Pellicelliho se řidič pokusil haldu projet a zřejmě nešťastnou náhodou spadl pod kola automobilu jakýsi chlapec. Byl těžce raněn a následně zemřel. Incident, při němž byl zraněn také jeden člen komise, měl dopad pro rakouskou stranu v tom, že Gmünd dostal od komise pokutu 1 milion korun a mimo to komise prosadila jako „trest“ výše zmíněný posun hranice východním směrem.

Poslední zásadní úprava hranice byla provedena v roce 1921.Původně stanovená čára, kterou dodnes připomíná alej lip a dubů, byla posunuta poněkud jižněji a ČSR tím získala některé pozemky Horních Velenic (Wielands) a dílec (obecního) lesa s kótou 545. Na pozemcích byl poté zřízen nový hřbitov, jehož jižní zdi se čára dotýkala (v období 1949-1992 byla zeď záměrně zvýšena, aby se tak znemožnil emigrantům útěk do zahraničí).

Ještě v roce 1922 si horké rakouské hlavy „zařádily“, když při vyměřování možných protipovodňových hrází český inženýr Valach a pomocníkem přešli omylem státní hranici u obce Ehrendorf a byli „vráceni“ tak, že je Rakušané hodili do řeky Lužnice i s měřícím přístrojem.

Téhož roku byla rozhodnutím československého ministerstva vnitra ustavena zvláštní komise v čele s JUDr Řehákem, která provedla převzetí správní agendy od gmündského okresního hejtmanství pro naše správní orgány v Třeboni a Kaplici. Z Gmündu byly odvezeny dva povozy písemností a kuriózní bylo, že se o to postarali naši vojáci, kteří sice na území cizího státu nesměli, ale byli přemluveni strážníkem Kamišem, který nemohl sehnat kočí ke spřežením. Účast vojáků proběhla bez vědomí jejich velitele majora Nového, který by býval těžko vysvětloval, jak a proč se vojáci do Rakouska dostali.

Konečné zpracování dokumentace o nové státní hranici mezi Československem a Rakouskem bylo schváleno mezinárodní delimitační komisí 19. května 1923. Hraniční dokumentační dílo bylo vyhotoveno ve třech originálech, z nichž první byl odeslán do Paříže francouzskému ministerstvu zahraničí, které bylo dle VSGS garantem rozhraničení. Po jednom provedení obdržela ministerstva zahraničí dotčených států tj. ČSR a Rakouska. 31. května téhož roku byla komise rozpuštěna a další náležitosti, dotýkající se vzájemné hranice, se již vedly v režimu dvoustranných jednání. Obě země sjednaly Smlouvu o úpravě právních poměrů na státní hranici podle článku 27 odstavce 6 VSGS. K podepsání došlo v Praze 12. prosince 1928, ale ratifikace proběhla až 19. září 1930. Od 1. října 1930 až do 30. září 1938 se řešily veškeré otázky podle této smlouvy, označované u nás jako Hraniční statut s Rakouskem (HSR).

Připojené vitorazské území prožívalo v prvních létech velké oživení českého spolkového a kulturního života. Jako o překot byly organizovány různé podpůrné akce a shromáždění, z nichž možno připomenout dvoudenní národní slavnost v květnu 1921, zorganizovanou Baráčnickou obcí z Prahy. Husova župa sokolská (jižní Čechy) v čele s iniciativním školským činovníkem Emilem Drobilem zorganizovala v červenci toho roku ve Velenicích tělovýchovný slet.

Neuspořádané správní poměry vedly ministerstvo vnitra k tomu, že výnosem číslo 85 375 z 1. 12. 1922 rozhodlo o spojení obcí Česká Cejle a Dolní Velenice (+ Josefsko) a zavedení nového názvu České Velenice. Tím také skončilo takřka dvouleté období, kdy bylo několik obcí označováno společně jako Cmunt v Čechách, později Český Cmunt. Mezi vlastenci padaly dokonce návrhy na označení Česká či Masarykova Vitoraz nebo Masarykov. Aby nastal trvalý právní stav, odpovídající československým zákonům, musela být dosavadní místní správní komise (vedená A. Nápravníkem) nahrazena voleným samosprávným orgánem. Proto se koncem roku 1923 v Č. Velenicích uskutečnily první svobodné volby (asi 3000 voličů), z nichž vyšel jako první starosta poštovní úředník Bohumil Ticháček. Ten se však po roce starostování vzdal a na jeho místo nastoupil odborný učitel Josef Keš. Ten řídil obec až do roku 1938.

Před obecními zastupiteli stálo mnoho úkolů, které bylo možné řešit jen za podpory státu. Československo sice získalo významný železniční uzel a velké železniční dílny, ale Velenicím chyběl hřbitov, nemocnice, kostel. Voda a elektřina byly dodávány z rakouské strany a to dokonce až po počátku 50. let minulého století. Mnozí místní činitelé dodatečně poukazovali na jistou necitlivost při vymezování území, neboť státní hranice přeťala leckde cesty, železnici, pole, vodní toky, lesy a přinášela tak majitelům nemalé problémy

Například rakouská obec Höhenberg, západně od Č. Velenic přišla o většinu svého katastru východně od Holé hory. Ten připadl do ČSR a naopak jeden dům obce Vyšné zůstal na rakouském území. Připojené československé vesnice Vyšné, Nakolice, Hranice a Obora, měly problém s pohřbíváním zemřelých, protože farní a matriční místo (včetně hřbitova) zůstaly za hraniční čarou ve zmíněném Höhebergu. V důsledku těchto a jiných nelogičností byly v roce 1926 na československo-rakouské hranici a to nejen na Vitorazsku provedeny některé dílčí úpravy (výměny malých území).

Když se v roce 1925 slavilo v Č.Velenicích páté výročí připojení k ČSR, byli mnozí obyvatelé kraje poněkud zaskočeni neúčastí čelných představitelů státu, kteří byli pozváni. Chystané oslavy se (s omluvou) nezúčastnil ani prezident Masaryk, ani členové vlády. Doba se prostě již změnila a Praha měla jiné, důležitější starosti. Důvodem mohlo být i to, že se územní změny, rozhodnuté ve Versailles, nechtěly jižnímu sousedovi příliš připomínat z nejvyšší státní úrovně.

Inkorporace Vitorazska v roce 1920 byla největší změnou při tvorbě státní hranice s Rakouskem na jihu Čech a Moravy. Při pohledu na členitost terénu, jímž nová státní hranice (nejen na českém jihu) probíhala a s ohledem na její délku, nelze nepřipomenout slova prvního československého hlavního armádního velitele – francouzského generála Maurice Pellé. Ten, když spatřil nově určenou hranici státu, zanesenou do mapy konstatoval , že obranu takového území bude moci spolehlivě zajistit jen výtečný ministr zahraničí, ale nikdy toho nebude schopna žádná armáda.

Připojení Vitorazska trvalo 18 let. Když přišel Mnichov 1938 musela ČSR celé území odstoupit nacistickému Německu a České Velenice byly přejmenovány na Gmünd III. Život především českého obyvatelstva (pokud zůstalo) se na dobu šesti let opět změnil.