Skutečnost, tak jak již to v životě bývá, byla „trochu“ jiná. Kdysi dávno zde byla hráz jezera, které bylo mnohem hlubší a větší než dnešní přehrada Lipno. U hráze u dnešní „Čertovy kazatelny“ v národní přírodní rezervaci Čertova stěna - Luč, byla hloubka téměř sto metrů a pradávné jezero bylo odvodňováno u Přední Výtoně k dnešnímu Dunaji. Mezi Čertovou stěnou a horou Luč nakonec přívaly vody prolomily zvětralou přírodní hráz a třetihorní jezero se pomalu vyprázdnilo.

Národní přírodní rezervace Čertova stěna - Luč se rozkládá na více než sto hektarech po obou březích Vltavy. Les a kamenné moře na jihozápadním hřbetu hory Luč a na západním svahu Čertovy stěny jsou dominantní pohledy pro oko poutníka. Odborníci si však nejvíce cení komplexu společenstev otevřených sutí, reliktních borů, fragmentu květnatých bučin suťového lesa a acidofilních svahových jedlin v členitém terénu hluboko zaříznutého údolí Vltavy.

Botanici si nejsou jisti, zda zde roste Erica carnea nebo nějaký kříženec s Erica tetralix, i když informační tabule píše o Erica herbacea. V každém případě je to nejen chráněná rostlina i mimo rezervaci, ale i pozůstatek z doby ledové. Na rozdíl od vřesu kvete uprostřed zimy drobnými bledě růžovými kvítky v bohatých koncových květenstvích. Má tolik energie a tepla, že dokáže kolem svých větviček rozmrazit led a sníh. Kde v sobě bere tenhle drobný keřík tolik energie, to je opravdovou záhadou. Rostou zde reliktní borovice co bojují o svůj holý život na kamenném moři hory Luč již čtyři staletí. Ta „má“ přesně 389 let. Tohle přesné stáří určila technika. To znamená, že se narodila v roce 1619, na počátku třicetileté války. Její koruna je větrem dokonale vytvarována do aerodynamického tvaru vodorovné kapky.

Po mnoha letech se podařilo, aby Povodí Vltavy trvale vypouštělo do koryta Vltavy hygienické minimum dva kubíky vody za vteřinu. Energetici sice naříkají, že z každého půllitru vody mohli vyrobit kilowathodinu elektřiny, ale Vltava bez vody, to byla nejen mrtvá řeka, ale především by se asi podivil Bedřich Smetana, kdyby zde chtěl psát Čertovu stěnu a ono zde bylo hrobové ticho. Prvý týden, kdy se koryto řeky proplachovalo, tak to nebyla žádná libá vůně, ale řečiště se stále více a více čistilo a čistá voda dnes skáče z obřího hrnce na obří hrnec, vře a vesele si prozpěvuje.

Erozní tvary. Pod tímto učeným pojmem se skrývají docela obyčejné „obří hrnce.“ I když tyhle obří hrnce nejsou obyčejné, to jen nám, co zde bydlíme, se zdají obyčejné. Tvořily se tisíce a desítky tisíc let a jsou důkazem toho, že tisíckrát nic umořilo osla. Vodou unášený písek s valouny, které se zde ve vírech hromadily a vířily a pozvolna po mikronech vybrušovaly žulové balvany a vytvořily v balvanech válcovitou prohlubeň. Když docházelo k víření mezi balvany, byly dokonce vytvořeny obří hrnce v několika balvanech najednou, z nichž většina má eliptický tvar. Jejich stěny jsou věky vyleštěny a ty největší mají průměr i hloubku kolem metru.

Při cestě k Loučovicím je i malý pomníček se zlomeným pádlem. Připomíná, že se zde 18. srpna 1984 utopil mladý velmi nadějný vodák Petr Šarloch. Tam, kde končí rezervace se objevuje dnes opravený jez odkud umělým kanálem šla voda na turbiny vodní elektrárny pod Čertovou stěnou, která byla na počátku 20. století největší hydrocentrálou v celém Rakousku-Uhersku. Patřila Ignáci Spirovi, majiteli papírny ve Větřní. Hned nad tímto jezem je papírna, kterou v závěru 19. století postavil v Loučovicích továrník Eugen Porák, Je zajímavé, že obě stavby postavil jeden stavební inženýr. Jmenoval se František Karel.

Přicházíme do Loučovic. Papírny Vltavský mlýn Loučovice se staly široko daleko největším a jediným průmyslovým podnikem, kam chodilo pěšky téměř dva tisíce zaměstnanců až z Frymburka i Rožmberka a zejména z obcí a osad pravého břehu Vltavy. Obecní úřad však patřil pod historickou rychtu Bolechy. Po odsunu Němců v roce 1946 však byly celostránkové inzeráty o tom, že papírna přijme tisíc pět set nových pracovníků. A to ještě dle vládního výnosu se nesmělo sto dvacet německých rodin odsunout, aby neodešli „papírenští odborníci.“ Dosídlenci přišli téměř z celého světa. Reemigranti z Rumunska, Slováci z těch nejchudších krajů, ale i Volyňští Češi, Maďaři, Francouzi, Palestinci, a tak bych mohl jmenovat ještě hodně dlouho.

V roce 1951 vláda konečně vyslyšela zdejší občany a změnila Místní národní výbor Bolechy se sídlem v Loučovicích na Místní národní výbor Loučovice. Vyrostlo sídliště „rakouských a finských domů“, ale současně rostla i přehrada na nedalekém Lipnu. A tak vláda rozhodla svým usnesením, které nikdy nebylo zrušeno, že zde zanikne papírenská výroba, která bude nahrazena novým plastikářským závodem. Naštěstí byla zrušena jen výroba sulfitové celulózy, ale papírenská byla zachována. Vyrostlo nové panelové sídliště i nová teplárna s komínem vysokým přes sto metrů, který ve vltavském údolí trčí jako zdvižený prst, a tím naznačuje, že paneláky, ani komín do této krásné krajiny nepatří.

Po listopadu 1989 papírna měnila až příliš často svého majitele a již se zdálo, že se zde „neudrží.“ Naštěstí se tak nestalo, na poslední chvíli přišel majitel, který snad definitivně zastavil zavírání. Začala modernizace i specializace na hygienické papírové výrobky, pro které je v současné době větší odbyt než možnosti výroby. Mladí lidé však z Loučovic i nadále odcházejí a obec stárne tak, že zde žije již více než třetina obyvatel v důchodovém věku. Přišli sem tehdy na onen celostránkový inzerát jako mladí. Dnes je jim bohužel o šedesát let více.