"Kdo to byl vlastně ten Stifter?", ptají se často návštěvníci našeho Šumavského muzea (v době psaní pověsti byl autor provozovatelem prodejního muzea v Horní Plané - poznámka webmastera 29. 03. 2009) . A mnozí po zjištění, že se jedná o spisovatele, nevěřícně kroutí hlavou. „Já myslela, že to byl stavitel, co tady postavil Lipenskou přehradu." Nebo: „My se vždycky domnívali, že to byl hornoplánský starosta." Jméno a tvorba Adalberta Stiftera jsou, jak je vidět, současné generaci poměrně málo známé. Určitě tedy neuškodí uvést věci na pravou míru. A pokud někoho zlákáme k přečtení alespoň jediné Stifterovy povídky, učinili jsme gramotnosti našich hostů zadost.

Každá země v každé době má své výjimečné osobnosti. To platí rovněž o území táhnoucím se od Všerubského průsmyku až k průsmyku Vyšebrodskému - Šumavě. Centrální část Šumavy (okolí Modravy, Kašperských Hor, Stach) proslavil a pro turisty objevil Karel Klosterman; k jižní části Šumavy (Trojmezenský prales, Svatotomášské pohoří, Vyšší Brod) neodmyslitelně patří Adalbert Stifter. Oba spisovatelé se zapsali do historie Šumavy velice silně. Tak silně, že po přečtení jejich knih vnímáme onu krajinu už pouze jejich očima; ať se snažíme sebevíc, nikdy nejsme schopni se tohoto srovnávání zbavit. Na rozdíl od Klostrmannova pojetí drsného šumavského života vyjádřeného přesným dějem se Stifter zabývá hlouběji city a psychikou svých hrdinů a proniká do tajů jejich duše. Oba spisovatelé jsou umělci nadčasoví; přestože žili už dávno v předminulém století, mají jejich díla i pro dnešního čtenáře neodolatelnou přitažlivost.

Adalbert Stifter (1805-1868) se narodil 23.října 1805 v našem městě Horní Plané v rodině tkalce-malorolníka. Tehdy zde žilo převážně německé obyvatelstvo. Stifterova matka Magdalena Friepessová (její náhrobní desku najdeme u vchodu hornoplánského kostela Svaté Markéty) byla dcerou řezníka. Velmi vnímavého a citlivého chlapce ovlivnilo vyprávění jeho babičky Ursuliny (pocházela ze Zadní Zvonkové) a dědečka Franze Friepesse, kteří mu byli nerozlučnými průvodci okolní přírodou i minulými časy. Ve dvanácti letech Stiftera postihlo neštěstí: Jeho otec zahynul při převozu lnu pod převráceným vozem. Chlapec byl pak poslán (po doporučení jeho učitele Josefa Jenneho) na výchovu do benediktinské školy v hornorakouském Kremsmunsteru, kde v učiteli Placidu Hallovi později našel druhého otce. Přestože se mladý muž do Horní Plané často vracel, byl jeho život od té doby již jinde. V roce 1826 začal studovat na vídeňské univerzitě práva. Avšak školu nedokončil - po několika semestrech se více věnoval svým zálibám: Literatuře (četl řecké, římské a německé klasiky a potají psal první básně) a malířství (olejomalbě a kreslení). Dobré výsledky měl i v přírodních vědách, studium však také nikdy nedovedl k formálnímu zakončení.

V roce 1827 se zamiloval do Fanny Greiplové, dcery bohatého obchodníka z Frymburku. Pro budoucího tchána však rozevlátý Stifter s nejistým postavením nebyl vítaným nápadníkem a po několika letech známost skončila. Fanny se poté vdala, ale velmi mladá zemřela (její náhrobní kámen je na západní stěně frymburkského kostela). Síifíer se oženil v roce 1837 s Amalií Mohauptovou, mimořádně hezkou vídeňskou modistkou. Vztah k Fanny se však v jeho dílech objevuje často; dá se říci, že mu byla celoživotní inspirací. Stifter se živil, jako na počátku svých studií, soukromými vyučovacími hodinami. V této práci byl velmi úspěšný - vyučoval též syna rakousko-uherského kancléře Metternicha Richarda matematiku. To mu otevřelo dveře do předních vídeňských salonů. Býval častým hostem u baronky Blinzerové, která byla neteří vévodkyně Kateřiny Zaháňské a jezdila s ní na zámek Ratibořice u České Skalice (podle ní zobrazila Božena Němcová postavu Hortnesie v knize „Babička"). Zde byl také odhalen Stifterův talent. Jedna zvídavá slečna mu vytáhla potají z kapsy rukopis jakési povídky. Měla název „Kondor - Cornelie" a všem se text o romanticky založené ženě oddané svému milenci velice líbil (popud k ní dal Stifterovi odvážný výstup Wilheminy Riechardové v balónu). Stifter povídku v roce 1840 publikoval a tím začíná jeho vstup na literární dráhu. V následujících osmi letech vydává další mimořádně vyzrále a propracované povídky, jež mu přinesly značné uznání. Umělecké mistrovství jeho stěžejního díla „Der Hochwald" (do češtiny přeloženo jako „Hvozd") však nebylo v žádné jiné povídce překonáno. Hvozd je pralesovitý hraniční útvar mezi Stožcem, Plešným jezerem a Vítkovým kamenem, kam autor zasadil svůj příběh: "Celé dny a týdny jsem chodil lesy a slézal rokle. Až mi duší probleskla myšlenka na toto jezero, které mi kdysi Řehoř ukázal a řekl přitom: Na tomto palouku, u této vody, bije srdce lesa. Je mi tu, jako bych je slyšel. Je líbezné a věrné, pevnější než královský hrad."

Stifter byl vynikajícím učitelem. Jeho pedagogické sklony jej v roce 1850 vynesly až na místo vrchního inspektora hornorakouských národních škol v Linci, které zastával do roku 1865. Jeho plány však předbíhaly stav a možnosti rakouského školství a tak po několika letech Stifterovo nadšení pro tuto činnost končí. V posledních měsících svého života přepracovává již potřetí knihu „Paměti mého pradědečka". V noci 25.ledna si v nepříčetném stavu vyvolaném nesnesitelnými bolestmi (onemocněl rakovinou jater) prořízl břitvou hrdlo a 28.ledna 1868 zemřel. Je pochován na hřbitově v Linci.

Většina jeho povídek vznikala ve čtyřicátých letech a autor je zveřejňoval v rakouských a německých časopisech. Kouzlo Stifterových povídek spočívá v naprosto přesném a přitom velice přizpůsobivém vylíčení krás šumavské krajiny, jejichž oslava je směrována vždy k dokonalé harmonii s člověkem. V čem jsou však jeho povídky okouzlující a půvabné (popis přírody, pocitů, tužeb a přání), v tom jsou jeho romány přinejmenším nudné (např. v „Pozdním létě" popisuje na třiadvaceti stránkách, jak je možno hubit housenky v zahradě).

Celé Stifterovo dílo je v určitém smyslu stylově jednotné. Můžeme je vnímat jako velké umění i bez zápletek vnášených zvenčí; těmito rysy představuje návrat ke staršímu typu vyprávění. Rozsáhle líčí přírodní scenérie a až puntičkářsky popisuje předměty, rostliny a činnosti. Původce ovlivňující lidské osudy představuje u Stiftera především příroda, ať již ve formě přírodních katastrof (sucho, mor, sněhová bouře), tak prostě jen i jako majestátní kulisa, která svou sílu nepotřebuje předvádět (šumavský prales). Tím jsou určeny i hranice, které Stifterovo dílo má: Uzavřený svět dvorců a samot, příroda zcela nedotčená nebo jen venkovsky kultivovaná, scenérie šumavských hor, hlubokých hvozdů a jezer. Stifterovu dílu se dostalo uznání po celém světě. Svědčí o tom nejen návštěvnost v jeho rodném domku, přeměněném na spisovatelův památník, ale především opakovaná vydání celé řady jeho děl v mnoha zemích světa, dokonce i v Japonsku (o což se zasloužil japonský stifterolog Hiroshi Fujimura v roce 1965).

Chcete-li mít ze čtení Stifterových děl pravý požitek, najděte si tichý pokoj a zavřete za sebou dveře na klíč. Do Stifterova světa se dnešní čtenář prostě musí přenést, a to není snadné (není v něm). Nicméně pokud si Stiftera oblíbíte, budete se k němu rádi vracet.

Stifterovy povídky, které stojí za to si přečíst

• Žula - vyprávění Stifterova dědečka o záchraně malého chlapce v době moru (okolí HorníPlané, Plešné jezero).
• Hvozd - osud princezen v době třicetileté války (Vítkův hrádek, Plešné jezero).
• Horský křišťál - příběh malých dětí, které zabloudily ve sněhové vánici (Rakousko, Gschaid).
• Lesní potiuk - dilema mezi láskou k ženě a touhou po potomcích (Loučovice, Vyšší Brod).
• Potomci - vyprávění o síle vlastní krve (Rakousko, Firnberg)
• Kondor - osud ženy - milenky toužící se vyrovnat mužům (Rakousko, Vídeň).
• Setzovský polibek - povídka o síle slibu (Rakousko, Sentzov)
• Hrad bláznů - příběh lásky a nenávisti v nitru člověka (Rakousko, Smrčina).