Krátké zprávy

28.02.2019

Návrh klidových území NP představen

25.05.2018

Ochrana osobních údajů

04.10.2013

Vyhrajte sběratelské retro pohlednice!

Běžné zprávy

Zajímavé zprávy

Archiv krátkých zpráv

CHKO a NP Šumava

Monti | 01. 05. 2005 | Přečteno 17065x |

Úvodní text
Šumava je často nazývána zelenou střechou Evropy. A tento skvost naší země nezná kompromisů - buďto ji milujete, nebo jste ji nepochopili. Na nejrozsáhlejším chráněném území v naší vlasti naleznete mnoho a mnoho destinací, které Vám doslova vyrazí dech a na které se budete chtít vracet stále dokola.

V současnosti prochází Šumava zatěžkávací zkouškou, kdy musí bojovat na jedné frontě s kůrovcovou kalamitou, na další s nevkusnou architekturou, která proniká na její území díky pěnězům mocných. Další velké bitvy jsou sváděny na polích lobby skupin, které prosazují v chráněných destinacích megalomanské komerční projekty, které by výrazně změnily ráz i řád vzácných přírodních území. Doufejme, že v drtivé většině zvítězí zdravý rozum nad kufrem plných peněz, který se podává na stole či pod ním.

Pojďme si nyní shrnout to, co bysme měli o Šumavě vědět než jí navštívíme, poukažme na zajímavosti a vyjmenujme si turistické cíle, které pak postupem doby budeme společně navštěvovat a následně popisovat na našich stránkách.

Základní údaje

27.12.1963 vyhlášena CHKOŠ Ministerstvem školství a kultury, celková rozloha chráněného území byla 168 654 ha.
Roku 1975 upraveny podmínky ochrany přírody v CHKOŠ Ministerstvem Kultury
Po vyhlášení Národního parku v roce 1991 zůstává rozloha CHKOŠ 99 624 ha
Zemědělská půda zabírá 27.4 %, lesní 57,6 %, zastavěné plochy 0.4 %, pralesovité porostní zbytky 0.6 % a ostatní plochy 15 %
Nadmořská výška se pohybuje od 498 m (Víteň) až po 1362 m na Boubíně
Počet obyvatel v CHKOŠ je cca 21 000 (cca 22 obyvatel/km čtvereční) a evidovaná stavení se pohybují okolo 4 500

Geologická stavba
Šumava leží na moldanubickém podloží, které je staré zhruba 316 - 350 miliónů let. Moldanubické horniny lze rozlišovat na dvě skupiny. Moldanubikum se skláda převážně z krystalické břidlice a moldanubický pluton, tvořen starými hlubinnými vyvřelinami. Paraluly a migmatity jsou zastoupeny převážně ve středně až silně metamorfovaných krystalických břidlicích, které jsou místy protkány kvarcity erlanu či krystalickými vápenci.

Zařazení většiny moldanubika do jednotvárné skupiny je odvozeno díky typické stejnorodé podobě. Pestré moldanubikum je však v jihovýchodní části CHKOŠ. V těchto místech je prostoupeno krystalickým vápencem, erlanem, grafitickou břidlicí a amfibolitem. Například na Černopošumavsku je k nalezení lom na krystalický vápenec, ve kterém v minolosti objevila Správa CHKOŠ krasové jeskyně. V blízkosti tohoto lomu se nachází další, tentokráte již nečinný a to na ložiska grafitu. V části lokalit krystalických břidlic, značně přeměněněných vyvřelinami, můžeme pozorovat zlatonosné křemenné žíly. Po zlatě jsou v těchto žilách k nalezení i jiné prvky, hojněji kupříkladu wolfram. Vedou se polemiky o tom, že v těchto oblastech se zlato těžilo již před naším letopočtem, jisté je však to, že těžba z primárních ložisek vrcholila ve 13. a 14. století. Avšak kašperskohorské ložisko bylo shledáno jako zajímavé pro těžbu i na konci 20. století, těžba však nebyla realizována díky odporu obyvatelstva a přísným podmínkám o ochraně životního prostředí.

Ucelené masivy granitu má na svědomi moldanubický pluton. Tyto masívy jsou nejzřetelnější v oblastech Vyšebrodska a Plechého. Na Želnavsku tvoří obrovské těleso porfyrický durbachit. Narozdíl od krystalických břidlic snadněji se rozpadající vyvřeliny lehce uvolňují chemické prvky. Toto se promítá i do stavby biotopů a jejich schopností snadněji se vyrovnávat se změnami prostředí. Křemeny prorostlé migmatity a křemenné svory jsou pro život vegetace náročnější, lepší podmínky nabízejí území s erlanem a krystalickými břidlicemi. Čtvrtohory obdarovaly Šumavu zvětralinovým pláštěm, sedimenty a půdami. V dobách meziledových a ledových byl vodou, mrazem a ledem zcela zničen starší zvětralinový plášť. Ze současných kvartérních uloženin je zapotřebí jmenovat soliflukcí utvářené svahové uloženiny, dále pak říční a potoční uloženiny štěrkopísků a písků. Na říční sedimenty je nejbohatší vltavická brázda, většinu říčních sedimentů však dnes pohlcuje lipenská přehrada. Rašeliniště vznikají v nivách toků, na prameništích, na náhorních planinách a v bezodtokových pánvích.

Zlomové struktury se směrem západoseverozápadním až východjihovýchodním jsou vedle horninového prostředí dalším faktorem rázu šumavské přírody. Tyto zlomy jsou k uzření zejména v kaňonovitých korytech řek, ale mnohdy jsou vnějšímu pozorování ukryty. Plastická tektonika masívů, tvořená pohyby a vyklenutím různých řádů, určila společně s pohyby na zlomech, větrnou modelací a větráním, ráz dnešní Šumavy. Mělká údolíčka jsou obepnuta mírně zvlněnými hřbety. V těchto údolíčkách hrála taktéž jednu z hlavních rolí říční eroze, která vyhloubila kaňony. Z mnoho svahů vystavených erozi ční odolné skalní masívy, které často obklopují kamenná moře či suťové svahy.

Klimatické podmínky
Jako vlhké, chladné a nesoucí znaky rozmezí vlivů oceánických a kontinentálních, lze popisovat klimatické podmínky Šumavy. V roce 1977 zařazuje Quittovo klimatické členění Šumavu do chladného až chladného horského regionu. Lokality níže položené spadají pak do mírně teplé oblasti a do mírně vlhkého až velmi vlhkého vrchovinného regionu.

Vysoké rozdíly nadmořských výšek se promítají i do průměrných teplot. Naměřené teploty v 750 m dosahují průměru 6°C, ve 1300 m jso udávány již průměry teplot o tři stupně nižší, tedy 3°C. Extrémními teplotními podmínkami jsou příznačná inverzní a mísovitá udolí, stejně tak i náhorní planiny. Jako příklad se udává naměřená průměrná teplota Kvildského potoka pod Jezerní slatí, který leží v nadmořské výšce zhruba 1050 m. Průměry teplot jsou v těchto místech 2°C. Na to, že zimní minima v těchto úsecích Šumavy se pohybují běžně mezi 5 až 10°C pod úrovní okolní vzdušné masy, poukazují prováděná měření. Maxima je však mohou o 1 až 2°C převyšovat. Není žádnou vyjímkou, že rozdíly teplot naměřených na dnech udolí a několik set metrů vzdáleném svahu či vrcholu se pohybují okolo 5 až 25°C! Krásný příklad rozložení extrémních inverzních teplot udává měření, prováděné 25.ledna roku 2000. Teploty na Jezerní Slati se zastavily na -35,5°C, v údolí Křemelné u Zhúří (900 m n. m.) nebylo naměřeno o mnoho méně (-34,1°C). Naproti tomu minimální teplota téhož dne, naměřena na vrcholku Jezerní Hory (1340 m n. m.) byla jen -6,8°C, u ledem pokryté hladiny Černého Jezera poté -19,3°C a v Klatovech, které jsou položeny v nadmořské výšce 420 m, bylo naměřené minimum -13°C. Rozlišnou charakteristiku klimatu můžeme taktéž pozorovat v severozápadní a jihovýchodní částí Šumavy. O 0,5 až 0,8°C je vyšší průměrná teplota vnitrozemské a jihovýchodní oblasti, než ta naměřená na návětrných stranách ve stejné nadmořské výšce.

Podobné extrémy jsou uváděny i v rozdělení srážek. Nejnižší úhrny srážek registrujeme v severovýchodním cípu Šumavy (800 - 900 mm ročně), v okolí hraničních hřbetů a ve střední Šumavě je již překročena hranice 900 mm za rok a v nadmořských výškách, přesahujících 1100 m. n. m. se pohybují průměry okolo 1500 - 1600 mm ročně. Značné rozdíly v úhrných srážkách jsou i na nejvlhčích místech Šumavy. Například historické poznámky z Březníku u Modravy ukazují na to, že roční úhrn může být jen 915 mm, a jiného roku vykáže statistika 2132 mm. Nejvyššími ročními srážkami se vykazuje Jezerní hora, kde se roční srážkový průměr pohybuje okolo 2 000 mm. Extrémní srážky ze byly naměřeny v roce 1999, kdy zde spadlo 2700 mm. Rozdíl a rozmanitost srážek dokazuje fakt, že Boubín, ač položen o 20 m výš, takovéto čísla ve statistikách nevykazuje. Srážkové stíny mají za následek, že taková místa jako jsou například Horní Vltavice, Novohuťská kotlina či Milešice a Záblati jsou na srážky chudé. Tento jev zapříčiňuje převažující západní vzdušné proudění. Pokud je tento směr narušen severojižním prouděním může dojít k tomu, k čemu došlo v roce 2002 kdy na těchto místech spadlo přes 400 mm srážek za tři dny. Měsici, nejbohatší na srážky, jsou červen a červenec, na návětrných stranách je to i prosinec, kdy v nižších lokacích je podíl na zimních srážkách 20%, v horách pak i 40%. Na hřebenech hor leží sněhová pokrývka v průměru 120-150 dnů a mocnost se pohybuje mezi 100 až 150 cm. Jsou zaznamenány i extrémy, kdy bylo naměřena sněhová pokrývka mezi třemi až čtyřmi metry. Výskyt takto mocných sněhových pokrývek byl i v místech položených v nadmořské výšce okolo 1000 m a to zejména v "malé době ledové" (polovina 19. století).

Šumavu nemůžeme nazývat právě větrným pohořím, i proto je například nevhodná pro stavbu větrných elektráren, které potřebují větrný tah trvalejšího rázu (tyto elektrárny by měly mít takovýto tah okolo 4 m/s). Ale jak již jsme si zvykli v našem povídání, ani v působení větru nejsme ochuzeni o extrémy. Až v průměru pětkrát do roka se do lesního porostu, údolí a skalnatých masívů opírají vichřice. Jejich rychlost při nárazu není sice nijak závratná, ale rychlostí 30-40 m/s dokáže na hřebenech šumavských hor pustošit místní porost. Tento skázonosný efekt pro místní lesy je možno nejčastěji pozorovat na otevřených porostních stěnách lesa, které jsou zakořeněny v podmáčené či zamokřené půdě.

Šumavské klima je totožné s evropskýnm klimatem, oscilace a změny v něm jsou tedy totožné, jako v klimatu celé Evropy. To se za posledních pár desítek roků vyznačuje zvýšenou průměrnou roční teplotou, sněhové přívaly zejména v závěrečných fázích zimy a extrémně vysokými teplotami v prvních letních týdnech.

Lesní vegetace
Ač je lesní vegetace značně poznamenána vcelku hustou osídleností, ještě stále máme tu možnost uzřít v lesích Šumavy přirozená místa. Na územi CHKOŠ a NPŠ se vyskytuje přirozená zonální lesní vegetace a vedle ní i azonální. Zonální lesní společenstva odpovídají výškovým stupňům a jejich návaznost s ohledem na nadmořskou výšku je vcelku přirozená. Lesní vegetace azonálního typu se utvářely především na místech s extrémními půdními poměry. Tyto poměry lze shrnout do oblastí lesních mokřad, míst ovlivněných podzemní vodou a balvanité půdy s nadměrným obsahem skeletu. Azonální lesní vegetece jsou k vidění jen na takto ovlivněných plochách a jejich výskyt není ovlivněn nadmořskou výškou a vegetačními stupni.

Zonální lesní společenstva dělíme na:

1)Acidofilní doubravy

- zasahují pouze do okrajových, níže položených šumavských předhůří a v dnešní době je jen velmi málo míst zalesněno touto vegetací. Jejich zánik způsobuje především rozpínavost smrkové kultury a vyklučování za ůčelem získání zemědělské půdy. Vegetace acidofilních doubrav jsou ve všech směrech chudá a od dalšího lesního společenstva, popsaného níže, se příliš neliší. Do takto tvořené lesní vegetace můžeme zahrnovat dub zimní prokládaný příměsí břízy, borovice či lípy (záleží na podmínkách výskytu).

2)Acidofilní bikové bučiny

- tvořili nejspíše přechod mezi kyselou doubravou a květnatou bučinou. Jejich výskyt byl především v níže položených lokalitách, kde nebyl příliš členitý reliéf a příkré svahy. V severozápadní části CHKOŠ je jich výskyt mapován již v šestistech metrech nad mořem a od těchto míst pomalu stoupá s vloženými ostrovy ochuzeného společenstva květnatých bučin, až do nadmořské výšky 900 m. Další místa, podobně osazená tímto lesním společenstvem registrují pracovníci CHKOŠ a NPŠ okolo Vimperka a Kratušína. Odhaduje se, že takto složená lesní vegetace prorůstala až do 20 % rozlohy CHKOŠ. Takto uspořádané lesní společenstvo tvoří buk lesní, jedle bělokorá a smrk, v níže položených oblastech pak i dub letní a dub zimní.

3)Květnaté bučiny a jedliny

- byly v minulých dobách typem lesního společenstva, který převládal nad ostatními zonálními vegetacemi a jeho výskyt byl nejpatrnější především v jihovýchodní oblasti CHKOŠ. Boubínské hornatiny a severní svahy jsou typické výskytem jedle, a takto osazné společenstvo je nazýváno květnatými jedlinami. Květnaté bučiny jsou i v dnešních dnech hojně rozšířeny a vyznačují se i přirozeným stavem. Svatototomášská, Boubínská a Želnavská hornatina, stejně tak i okolí Chlustova, jsou považovány za nejcenější úseky śumavských lesů, co se porostů pralesního typu týče. Květnaté bučiny, vyžadující z pravidla výraznější reliéf, jsou k pozorování v nadmořských výškách od 600 m až po 1100 m, a zastoupeny jsou bukem, jedlí, smrkem a klenem. Složení je pak závislé na místech výskytu.

4)Acidofilní horské bučiny

- prosté flóry, jsou nejvýše položeným bukovým vegetačním stupňem na rozmezí květnatých bučin a klimatických smrčin. Jejich výskyt je možno mapovat v lokalitách šumavských plání, odkud prostupují na hřebeny Královského Hvozdu a odtud pak na východ, směrem k boubínskému masivu. Přirozené složení acidofilních bučin zůstalo jen na několika lokalitách, kdy okolí Boubína a Královského Hvozdu můžeme uvést jako místa, s největším výskytem původně složených acidofilních bučin. Jejich výskyt je pak v nadmořských výškách nad 900 metrů. Kyselé horské bučiny jsou zastoupeny především bukem s smrkem, smíšené s jedlí a javoru klenu.

5)Klimatické smrčiny

- jsou spjaty s nejvyššími horskými polohami v nadmořských výškách nad 1200 m. Jejich výskyt v NPŠ je nejpatrnějši na hřebenových partiích, u Plechého a Smrčiny. V CHKOŠ se vykytují pak jen u hřebenu Královského Hvozdu, masivu Můstku a izolovaně i na podvrcholovém svahu Boubína. Klimatické smrčiny jsou zastoupeny především šumavským ekotypem smrku a vmísen je i jeřáb, to však záleží na podmínkách lokality výskytu.

Azonální lesní vegetace jsou rozděleny na tyto sekce:

1)Rašelinné a podmáčené smrčiny a jedliny

- jsou představitelem druhého nejrozšířenějšího přirozeného typu šumavských smrčin. Výskyt takovýchto společenstev je na podmáčených místech, kde podzemní voda dosahuje vysokých hladin. Nadmořská výška výskutu těchto společenstev přesahuje hranici 600 m. K nalezení podmáčených smrčin musíme navštívit místa šumavských plání, široké ploché sníženiny a okolí rašelinišť. Rašelinné smrčiny jsou zastoupeny především původním ekotypem smrku, který je však často nížšího až zakrslého vzrůstu. V podmáčených smrčinách je vedle smrku zastoupena vcelku hojně i jedle.

2)Údolní olšiny

- vyskytují se zejména na podmáčených údolních plochách. Do dnešních dob se však zachovaly pouze sporadicky. K vidění jsou praktricky jen podél vodních toků a to ostrůvkovitě. V nižších polohách je typickou dřevinou olše lepkavé, dalším zástupcem pak může být i jasan ztepilý.

3)Reliktní bory

- na území CHKOŠ a NPŠ vyskytují především na silikátových skalách Povydří, podél Losenice a Otavy.

4)Suťový a roklinový les

- jeho výskyt je mapován na členitém reliéfu, prudkých svazích, suťových rozpadech a pod temeny kopců. Stromové patro je zastoupeno javory a jilmy drsnými.

Rašeliniště
Rašeliniště dělíme na:

1)Ombrotrofní

- vrchoviště- tento typ rašeliniště je nejnápadnějším na území Šumavy. Název tohoto druhu poukazuje na to, že je dnes již sycen převážně srážkovou vodu. Avšak v historii jeho vývoje tomu nebylo vždy pravdou. Vrchoviště vznikala převážně v konečných stádiích dob ledových a na samém počátku holocénu jako minerotrofní rašeliniště. Sycena byla zejména minerálně sycenou vodou z podloží a do své dnešní podoby se dostávala díky příznivým klimatickým a hydrologickým podmínkám, dlouhodobým vývojem. Na Šumavě jsou dva základní typy vřesovišť. Vřesoviště horského typu (slatě) se rozkládají na přesazích šumavských plání. Jejich charakteristikou je výskyt borovic bažinných a borovic blatek. Příkladem pro takovýto druh rašeliniště je Malý Polec u Churáňova. Druhým typem jsou údolní vrchoviště (luhy). Nejpatrnější jsou u Hornovltavské kotliny. Tento typ zarůstá zpravidla borovicí blatkou a jejím podrostem je nejčastěji vlochyně bahenní a vřes obecný, vzácněji pak rojovník bahenní. Jako příklad tohoto typu vřesoviště je uváděna Velká Niva u Volar. Další zbytky těchto rašelinišť se taktéž nachází na pravém břehu Lipna v oblasti Kyselova. Na uzemí CHKOŠ jsou patrné i přechodné typy mezi údolními a horskými vřesovišti. Ty nalezneme u Vydřího potoka a Nových Hutí.

2)Minerotrofní

- rašelinné a ostřicové louky - tato rašeliniště vznikala na odlesněných lesních rašelinách. S přirozenými společenstvy minerotrofních rašelinišť se na území Šumavy setkáváme jen řídce. Na rozdíl od vřesovišť je tento typ sycen minerálně bohatší vodou. Z ostřicových rašelinišť musíme zmínit ostřicové louky. Na takovýchto plochách dominuje ostřice zobánkatá. Dálším typem jest luční rašeliniště, kde se vyskytují vedle ostřice šedavé, rosnatky okrouhlolisté, klikvy bahenní, taktéž mnohé luční druhy jako například kohoutek luční, pleška stopkatá či violka bahenní.

3)Lesní minerotrofní

- lesními rašeliništi jsou na Šumavě převážně obklopena vrchoviště a jejich výskyt je v podstatné části CHKOŠ a NPŠ společný. To však neznamená, že lesní rašeliniště se nemůže vyskytovat samostatně. Místy tvoří dokonce rozlehlé lokality. V nejvíce zamokřených lokalitách je nejčastější svým výskytem rašelinná smrčina, která bývá mnohdy rozvolněná a to v takové míře, že již nedodržuje souvislý lesní porost. Smrky v takovémto společenstvu jsou typické svým zakrslým vzrůstem. Z bylinného patra nesmíme opomenout suchopýra pochvatého, ostřici ježatou a na nejsilněji zamokřených oblastech ostřici zobánkatou. Rašelinné březiny jsou zvláštním typem lesních rašelin a jejich výskyt spadá zejména do jihovýchodní Šumavy. Předpokládá se, že tento typ je druhotného původu, na druhou stranu se však vyznačuje přirozeným charakterem. Jeho výskyt je častý i jako doplněk narušných vřesovišť. Stromová společenstva jsou zastoupena břízou pýřitou, borovicí lesní a smrkem.

Luční vegetace
Luční vegetaci dělíme na:

1)Zrašeliněné ostřicové louky

- zamokřené oblasti jsou přesně těmi místy, kde se vyskytují společenstva krátkostéblých, často zrašelinělých ostřicových luk. Spojitost těchto luk s minerotrofnimi rašeliništi je v tom, že i tyto louky jsou syceny podzemní vodou a hromadí se na nich zbytky rostlin a organických látky.

2)Luční prameniště

- otevřené komplexy pastvin a luk jsou vhodným místem pro výskyt lučních pramenišť. Jak již název napovídá, jejich výskyt je omezen jen na maloplošná uzemíčka, kde voda vystupuje na povrch. Jsou však velmi důležitá při ochraně vodního režimu. V lučních prameništích převažují velmi vlhkomilné druhy, za všechny jmenujme například ptačinec mokřadní či psineček výběžkatý. Tyto a ostatní druhy tvoří typické, sytě zelené luční porosty.

3)Vlhké pcháčové louky

- v podmáčených lokalitách hojně se vyskytující druh luční vegetace, zahrnující celou řadu společenstev. Blatouch bahenní horský, pcháč bahenní, krabilice chlupatá a v nižších polohách taktéž pcháč zelinný jsou druhy, které v tomto vegetačním společenstvu můžeme najít nejčastěji. Není nouze ani o porost poměnky lesní, sítiny rozkladité, skřípiny lesní nebo přesličky bahenní. Tam, kde se vyskytují podmáčené nekosené louky je rozšířen tužebník jilmový. Na méně zamokřených lukách můžeme zase vidět travinné druhy v čele s metlicí trsnatou, ostřicí třeslicovitou a pcháčem různolistým.

4)Střídavě vlhké bezkolencové louky

- na Šumavě málo zastoupený druh lučních společenstev, je přítomen na plochách se silně kolísavým vodním režimem. Název je odvozen od Bezkolence modrého, který se však v tomto lučním typu nemusí vůbec vyskytovat. Nejčastěji zde naleznete betoniku lékařskou, čertkus luční, olešník kmínolistý a řebříček bertrám. Mimo tyto jsou zde zastoupené i vzácnější či méně běžné druhy. Za všechny jsou to hadí mord nízký nebo svízel severní.

5)Mezofilní louky

- nejvýznamější a nejrozšířenější typ luk na území CHKOŠ a NPŠ. Tento typ kdysi představoval základní květnaté louky, typické pro podhorskou i horskou část Šumavy. Nacházíme jej v oblasti středně zásobené vodami i živinami. Díky svým polohám však nejvíce podléhají intenzivnímu hospodaření. Proto jsou v původní druhově bohaté podobě v dnešní Šumavě k nalezení například na hůře přístupných svazích. Mezofilní louky podléhají taktéž rychlé degradaci, čehož důkazem jest vojenský výcvikový prostor Boletice. Tento druh luk dělíme na dva základní typy. Ovsíkové louky jsou tím teplomilnějším typem a nalézt je nmůžeme v nižších polohách předšumaví. Jde o vysokostéblé louky s dominantním výskytem ovsíku vyvýšeného, dále pak ovsíře pýřitého, kopretiny irkutské, chrastavce rolního, mrkve obecné a místy také lomikamenem zrnatým. Kostřavové luka se pokrývají plochy chudší živin a strmější svahy. Jsou tvořeny travinou nižšího vzrůstu, například kostřavou červenou či psináčkem obecným, které doplňují kokrhel menší a máchelka srsnatá. Ve vyšších polohách Šumavy jsou mezofilní louky zastoupeny trojštětovými porosty, ve kterých rozeznáváme zvonečník černý, řeřišničník hallerův a v hojné míře také kakost lesní. Ze vzácných druhů se v mezofilních loukách vyskytují vstavač mužský, vemeník dvoulistý i zelenavý a bradáček vejčitý.

6)Krátkostéblé suché louky a pastviny

- toto uskupení je v CHKOŠ a NPŠ poměrně hojně zastoupeno a to zejména na výslunných a na živiny chudých lokalitách. V celku jsou řazeny do skupiny zvané Violion caninae, ač vytváří taktéž teplomilné bohatší a horské chudší typy. V prvním z nich se vyskytuje jen zřídka smilka tuhá, ale pestré zastoupení mají vzácné druhy, jako například orchidej vstavač kukačka, pětiprstka žežulník, prstnatec bezový kapradinka vratička měsíční, penízek modravý, který kvete brzy zjara. Druhý typ, kde převládá smilka tuhá, je tvořen převážně nízkými travinami. Dalším často zastoupeným druhem vedle smilky je metlička křivolaká. I zde není nouze o výskyt vzácných druhů. Za všechny jmenujme prhu arniku a hadí mord.

7)Vřesovištní a kamenitá lada

- ostrůvkovitě a na mělkých a chudých půdách se vyskytující typ, porostlý vřesovitými rostlinami, mezi nimiž převládá vřes obecný, brusnice borůvka a brusnice brusinka.

Fauna
Šumavská fauna se dotváří dodnes během postglaciálu. Původně měla téměř výhradně lesní charakter. Větší změny nastávají až po osidlování Šumavy lidmi. Synantropní druhy a druhy vázané na otevřenou krajinu přicházejí s novým rázem krajiny. Naopak se v některých případech až drasticky snížil počet druhů vázaných na přirozené lokality. Přímým vlivem člověka, zejména pak cíleným pronásledováním některých druhů vymyzely některé velké druhy savců, kopytníci, šelmy, dravci a sovy. Poslední vlk podlehl výstřelu člověka okolo roku 1835. V polovině 19. stol. byl zase vybit původní šumavský jelen, který je následně nahrazen prchající jelení zvěří ze Schwarzenberských obor na Boubíně. Na druhé straně se objevuje opět los a vysazen je rys.

Na rašeliništích je významný podíl bezobratlých druhů, které tvoří specifická společenstva (Pardosa sphagnicola, Arctosa alpigena lamperti, Pirata uliginosus, Gnaphosabadia, Haplodrassus moderatus). Některé šumavské druhy jinde v Čechách nenalezneme (Glubiona norvegica, DSictyna mojor, Gnaphosamicrops Pardosa hyperborea).

Dalšími dloudobě zkoumanými druhy jsou motýli (např.Proclossiana eunomia, Boloria aquilonaris, Xestia alpicola, ...). Druhy vázané na rašelinné biotopy nalezneme i mezi brouky (Agonum ericeti patrobus asimilis, Carabus menetriesi, ...) Vážky se vyznačují velkým množstvím tyrfobiontů a boreoalpinních druhů (Aeschna subarctica, Sympetrum danae, Somatochlora arctica, ...). Vysokým stupňem reliktnosti na rašeliništních biotopech se mohou pyšnit také společenstva vodních ploštic (Notonecta reuteri, Notonecta lutea, Cymatia bonsdorfii, ...).

Zcela specifické biotypy s řadou reliktních či ohrožených druhů, můžeme nalézt na karech a v ledovcových jezerech. Z obratlovců je to například sokol stěhovavý ve stěně Černého jezera. Výzkum Černého a čertova jezera má kořeny již na konci 19. století. Díky jemu víme, že chemismus vody je v neustálé přeměně, proto zde nejsou žádné ryby, vymizely i mnohé druhy korýšů. V dnešní době přežívá v Černém jezeře mimo jiných perloočka či zde probíhá vývoj larev chrostíka Molanna nigra.

Lokality balvanitých sutí jsou chráněny jako geologické útvary. Díky mikroklimatu se na těchto místech vyskytují severské formy bezobratlých, formy jeskynní a taktéž formy typické pro sutě (Pholcus opilionoides, Clubiona alpicola, Glis glis, ...).

Ve vodních tocích mají velký význam populace perlorodky říční a velevruba malířského. Z hmyzu pak musíme jmenovat jepice (Beatis digitatus, Rhitrogena hercynia, Ecdyonurus austriacus, ...). V okolí vodních toků je patrný výskyt některých vzácných brouků (Amara tibialis, Bembidion ascendens, Epaphius rivuralis, ... ). V řekách a potocích se pak hojně vyskytují pstruzi obecní a vranky obecné. Šumava a Pošumaví je bohaté na výskyt vydry říční a naproti tomu se zde vyskytuje jen sporadicky bobr evropský.

V přirozených smíšených lesech se skrývají důležitá společenstva suchozemských měkkýšů, a ze vzácných druhů je potřeba jmenovat Macrogastra badia. V těchto lesních společenstvech se mapuje výskyt několika ohrožených druhů. Jsou to především strakapoud bělohřbetý, puštík bělavý, lejsek malý, rys ostrovid, jeřábek lesní a netopýr velkouchý.

Na výmícených, nelesních lokalitách není nouze o zoologickou rozmanitost. Kobylka hnědá, otakárek fenyklový, ohniváček modrolesklý a chřástal polní, to je jen malý výřez z výčtu obyvatelstva luk a polí. Naopak tam, kde dříve byly nezalesněné plochy a dnes tam vyrůstají samovolně lesní porosty, můžeme narazit na pestrou skladbu ptactva (skřivan , ťuhík, rehek, ...).

Přírodní památky a rezervace
Zde si I. zóny, přírodní památky a rezervace vyjmenujeme pouze heslovitě (seznam průběžně aktualizován). Na všechny vypsané lokality se vypravíme osobně a poté popíšeme v samostatných článcích.